Ewitch a její život ||Jmenuju Se Martin

#21 rozpomenutí

Chvilku jsem seděla, ležela, přemýšlala a pak mi něco došlo. Měla bych se od něj držet dál. Asi bych ho měla udat, nic jiného mi asi nezbývá. Sama to, ale policii neřeknu, takže můžu doufat, že přijdou.

Po celou dobu co jsem zatím v nemocnici přemýšlím jen nad Rodriguezem. On mi toho udělal za tak krátkou dobu strašně moc. Ve zkratce mi zničil život a to to je hodně velká zkratka. Kdyby ho chtěl někdo zničit, tak si ho zavolejte. Je na to přeborník.

Jak jsem kdysi přemýšlela a říkala si, že nějaká cesta k rozpomenutí paměti být musí, tak já jsem si jí našla. Ta cesta byla v celku jednoduchá. Stačilo nad tím stále přemýšlet. Sice mi to trvalo několik dní, ale stálo to za to. Postupně se mi vraceli všechny myšlenky, vzpomínky a činy, které jsem vykonala. To ustavičné přemýšlení mě sice vyvedlo z míry a sebrali mi spousty energie, ale stálo to za to. Teď si pamatuju úplně všechno a jelikož vím, co to obnáší být bez paměti, tak jsem se rozhodla si psát deník. Budu si do něj psát vše co se mi kdysi stalo, přesně tak, jak si to pamatuju a někdy v budoucnu do něj budu psát i krásné i kapku ošklivé věci, co se mi stanou. Nechci o nic přijít, ale teď už se vrátíme k věci.

Přemýšlela jsem nad tím dnem i nocí. Přemýšlela jsem nad tím každý den, každou hodinu, každou minutu, dokonce i každou sekundu a setinu strávenou tedy v nemocnici a postupně jsem si vzpomínala na různé vzpomínky. Ze začátku jsem nevěděla nad čím mám přemýšlet, ale pak mi napověděl srdce. Řekli mi nad čím, nebo spíš kým mám přemýšlet.

Teď si nejspíš všichni myslíte, že Martin, ale ten to není.

Když jsem si začala vzpomínat, tak mezi jednou z prvních vzpomínek se mi vybavila vzpomínka úzce související s tou osobou.

Bylo jedno krásné slunečné odpoledne a já jsem odpočíval s Martinem. Moc jsme si to užívali, i děti si to užívali. I když chvilkami bylo docela udivení, tak jindy měli o zábavu postaráno. No a já jsem seděla na gauči vedle Martina a koukala se s ním na televizi. (Zatím to zní v pohodě, ale moc v pohodě, to není) Když v tom mi přišla zpráva, kterou bych čekala od Martina, ale nebyla od něj. Začala jsem se bát. Bylo v ní obsaženo něco jako, že mám přijít k nějaké restauraci. Taky se tam řešilo spousty věcí co jsem ještě nechápala a to co mi vyprávěl Ronaldo, ale ještě něco tisíckrát horšího.

To byla jedna z mých prvních vzpomínek. Pak jsem si vzpoměla na další vzpomínku, které jsem se bála taky docela dost.

Byla jsem s dětmi sama doma. Děti už spali, ale já seděla na gauči a čekala jsem na Martina. On strašně dlouho nepřicházel, a tak jsem mu několikrát psala a volala. Po strašně moc zmeškaných hovorech mi to zvedl a já jsem se dozvěděla, že je na hřbitově. Přišlo mi to divné, ale šla jsem tam. Byl tam Martin u mého hrobu. A právě v téhle vzpomínce se odehráli věci z první vzpomínky.

Po téhle a té první vzpomínce mi bylo špatně. Nevěděla jsem proč, ale stále jsem se na něj snažila myslet. Teď se mi vybavila vzpomínka, po které se mi chce zvracet.

Bylo to po mém pohlavním styku s tim cizím chlapem. Ronaldo mi tam řekl, že mě miluje a to mě totálně odrovnalo. On mi toho tolik udělal, ale miluje mě a vlastně toho strašně moc lituje. Je mi z něj na blití.

Tahle vzpomínka nebyla moc dlouhá, ale za to byla nechutná. To byl asi i důvod proč jsem se pozvracela. Nevolnosti jsem pociťovala ještě několik hodin po té, ale stálo mi to za to. Věděla jsem co je ten Ronaldo Rodriguez zač.

Další osoby, na které jsem myslela byli děti. Snažila jsem se na ně myslet a vybavit si jejich obličeje i přes to, že jsem je ještě neviděla. Nakonec se mi to povedlo a vyděla jsem pár krásných vzpomínek.

Jedna z těch vzpomínek byla ta, jak jsem s nimi byla na hřišti a koupila jsem jim zmrzlinu. Oni byli šťastní a já na ně koukala. Celý den jsem si náramňě užila. Pak se mi vybavilo to, jak jsem si s nimi kreslila. Nakreslili obrázky a ty mi pak dali. Moc se mi líbili. No a poslední věc co se mi vybavila bylo to, jak mi řekli mami a teto. Dojalo mě to a zjistila jsem, že mi Martin nekecal. Cítila jsem k nim něco jako mateřskou lásku.

To vzpomínání mi ubralo spousty energie, ale i přesto jsem přemýšlela o tom, na koho budu vzpomínat dál. Napadla mě mamka, a taky Martin, ale než jsem vůbec začala vzpomínat, tak jsem usnula.

Vzbudila jsem se, najedla jsem se a měla jsem zase dostatečnou energii na vzpomínání. Začala jsem mamkou. O té mě toho hodně zajímalo. Začala jsem myslet jen a jen na mamku.

Vzpoměla jsem si na to, když jsem byla malá. Vybavilo se mi spoustu zážitků s ní, ale jen jeden se mi vryl pořádně do paměti. Byl krásný den a já se s maminkou rozhodla jít na kolotoče. Byli jsme tam a blbli jsme spolu, celý den se mi strašně věnovala a hrála si jen semnou. Byl to jeden z dnů kdy se mi věnovala. Docela mě udivilo když to semnou zvládala celé mé dětství. Neměla jsem totiž žádnou vzpomínku na tátu. Taky jsem viděla, jak mi volala z nějaké cesty a říkala mi, že už se těší na mě, a že chce domů. No a jako jednu z posledních věcí jsem viděla moje hádky s mámou. Hádali jsme se vždy o kravinách, jako třeba o tom, co bude k večeři.

Byla jsem ráda, když jsem věděla vše o mamce a vlastně vše o mém životě prožitém s ní. Už mi zbývá jen Martin a nějací mí přátelé, ale byla jsem zase unavená, přišlo mi divné, že míň než předtím, ale nějak jsem to neřešila. Chvilku jsem ležela, ale vůbec mi nešlo usnout. A když už jsem zavírala oči, přišel doktor si mě zkontrolovat. Ještě jsem mu neřekla, že už jsem si vzpoměla, takže je asi na čase mu to říct.

Doktor: "Dobrý den slečno Kučerová, přišel jsem vás zkontrolovat." Usmál se na mě upřímným a litujícím úsměvem a já ho vůbec nechálala.

Já: "V pořádku. A to...ehm...mám pro vás novinku." Nejistě jsem se na něj podívala.

Doktor: "A jakou pak?"

Já: "Víte jak jste mluvil o tom, že jsem ztratila paměť a nemusí se mi vrátit.?"

Doktor: Ano pamatuji"

Já: No...Tak já jsem si vzpoměla." On se na mě nevěřícně podíval a klesla mu brada. Chvilku mu trvalo než promluvil, ale nakonec to dokázal. Zmohl se jen na krátkou větu.

Doktor: "A jak?"

Já:""Snažila jsem se myslet na určité osoby. Vždy jsem si jednu vybrala a na tu jsem myslela. Ještě si nepamatuji úplně všechny, ale pár lidí už ano."

Doktor: "To není možné. Tohle jsme zkoušeli na pacientech. Zkoušíme to už léta a vy...vy to v klidu zvládnete sama. Jak?"

Já: " Musela jsem přijít na to, co musím dělat. No a přišla jsem na to, že musím myslet na osoby, ale nebylo to tak jednoduché jak to zní."

Doktor: "..." Nevěděl co na to má říct, ale pohledem mi říkal, abych mluvila dál.

Já: "Kdysi se mi stala hnusná věc a na tu jsem si musela vzpomenout, a pak už to šlo jako po másle. Člověk se vždycky musí snažit přijít na vzpomínku, která mu na dlouho vydrží v hlavě. Takové nezapomenutelné vzpomínky. Musí se snažit vzpomenout si na ně, a pak to prostě jde."

Doktor: " Aha, děkujeme. Moc jste nám pomohla. A je moc dobré, že jste si vzpoměla, protože....

Ahoj, doufám, že se vám další kapitolka líbila. Dneska jsem to nechala trošku napínavé.

V komentářích můžete hádat co se stane.

Jsem strašně ráda, že mě podpořujete. Jsem vám strašně vděčná. Každým hlasem i komentářem mě potěšíte a za to vám nesmírně děkuji.

Mám vás strašně ráda a dneska s trochu delší kapitolou se s vámi loučí
Anet0123❤❤

1348 slov