Ewitch a její život ||Jmenuju Se Martin

#10 telefonát

Já: " A on je snědl, je mi to líto, nevěděla jsem jak ti to říct, ale nechtěla jsem ti to říkat ráno, aby jsi nebyl zničený od rána, promiň."

Pomalu už jsem se v Martinovi ztrácela. Pořád na mě koukal a mě přišlo, že mu vůbec nevadí, že mu umřeli tak blízce lidé. Mě to vadilo a to jsem je ještě neviděla. Oplakala jsem je a on si tu sedí a tváří se jako by mu to nevadilo.

Já: "Hele Martine, je mi to blbý, ale tobě to není ani trochu líto?" Zajímalo mě to.

Martin: " Ne." Odsekl mě hnusně, na to jak se ke mně před chvilkou choval...

Já: "Aha, já jsem myslela..." Přerušil mě.

Martin: " Ty radši nemysli." Řekl mi a v tu chvíli mi došlo, že ho to hodně ranilo, ale snažil se to nedat najevo.

Já: "Promiň, jen ti chci říct, že jsem tu s tebou." Dala jsem mu pusu.

Martin: "Jo to já vím, ale...prostě se mi to nesnáší nejlíp." Usmál se, ale slzeli mu oči.

Já: " To vím...mě se můžeš svěřit...klidně se vybrečet." Pousmála jsem se i já a taky jsem pomalu brečela.

Martin: "Já vím." Brečel.

Utišovala jsem ho, ale brečela jsem taky. Sice jsem brečela neslyšně a jen mi stékala slzy, ale brečela. Bylo mi ho líto, bylo mi líto jich a bylo mi líto i dětí, kterým to budeme muset říct.

Nevěděla jsem co mám dělat, tak jsem Martina políbila a uložila do postele. Lepší je se z toho vyspat. Potom jsem šla pro děti.

Ve školce jsem děti oblékla a šla s nimi na zmrzlinu. Stále jsem přemýšlela jak jim to řeknu, protože vím, že na to Martin nebude mít, ale nic mě nenapadlo.

Když jsme přišli domů, tak jsem si s dětmi kreslila, přece jenom potřebují rozvíjet svou fantazii. Petřík nakreslil autíčko, Adélka motýlka a Kuba nakreslil domeček. Všechny obrázky byli velice krásné když si vzpomenu kolik jim je.

Martin pořád spal a já ho budit nechtěla, tak jsem nám připravila věci do školy na další den. Chvilku na to jsem dětem napustila vanu a dala jsem jim tam pěnu aby si trochu hráli.

Mezitím co byli v koupelně jsem sice uklidila, ale stále jsem myslela na to jak jim to říct. Jsou to malé děti a těm se to nemůže říct úplně tak jako jsem to třeba řekla Martinovi.

Vyndala jsem si učení a šla pro děti. Utřela jsem je, převlíkla do pyžama a uložila do postýlky. Zhasla jsem a vyprávěla pohádku. Ta pohádka byla o dvou princích a princezně. Byla taková, protože děti mají rádi když o nich někdo vypráví a já mám ráda vyprávění, tak jsem to zkloubila.

Usnuli a já zavolala mamce. Stýskalo se mi po ní a chtěla jsem jí mít už doma. Neříkám, že bez ní to není prima, ale s ní je to mnohem lepší.

Já: "Ahoj mami, tak jak to tam jde?" Usmála jsem se.

Mamka: "Jako jo jde to a co doma dobrý?" Byla zvědavá.

Já: "Jo, akorát je u nás už pár dní Martin." Řekla jsem nevinným tónem.

Mamka:"Jako tamten Martin." Udivila se.

Já: "Jo ten." Pousmála se.

Mamka: "A ty jsi mu dala ještě šanci, tak to je super." Byla ráda.

Já: "Jo dala, ale není tu sám." Trochu provinile jsem zmínila.

Mamka: "A kdo je ještě u nás doma?" Naštvala se.

Já: "Děti. Jeho bratranci a sestřenice, no a asi u nás budou hodně často." Skoro jsem šeptala.

Mamka: "Jak hodně často? Teď tě nechápu a chci vysvětlení!" Cítila jsem jako kdyby na mě kulila oči.

Já: "Martina rodiče a jejich rodiče zemřeli na dovolený v moři." Smutně jsem namítla.

Mamka: "Možná vím o čem mluvíš. Nesouvisí to náhodou se žralokem?" Optala se.

Já: "Víš o čem mluvím. A jak to víš?" Divila jsem se.

Mamka: "Zprávy. No a ten případ vyšetřuju."

Já: "Aha, tak mi dávej informace, řeknu mu je." Řekla jsem šťastný tónem hlasu.

Mamka: " Budu, neboj."

Já;"Tak zatím ahoj."

Mamka: "Papa zlatíčko." Poslala mi pusu.

Asi jsem vám ještě neřekla jak pracuje moje mamka co? Moje mamka pracuje jako kriminalistka a vyšetřuje případy po celém světě. Ano, moje mamka vyšetřuje případy po celém světě, slyšíte dobře.

Jak mamku znám, tak vím, že ona se bude snažit vyřešit každý detail....v Londýně bude ještě dlouho. Už jen čekám kdy se mamka z té práce zblázní, protože se snaží detailně vyřešit úplně každý případ.

Rozhodla jsem se, že si přečtu něco z matiky. Matika mi sice jde, ale trvá mi než jí pochopím. Ona je matika v celku jednoduchá, ale až potom co jí pochopíte.

Doučila jsem se a šla jsem spát. Po cestě do postele jsem zakopla o práh v ložnici. Mám hold asi den blbec no. Lehla jsem si do postele a úplně jsem před sebou viděla mamku, jak se to snaží vyřešit. Určitě to řeknu hned zítra Martinovi. Jen doufám, že se mamce při tom případu nic nestane.

Ležela jsem v posteli a nemohla jsem usnout. Snažila jsem se, ale měla jsem divný pocit. Nepopsatelný pocit. Pocit, který nejde vysvětlit slovy. Cítila jsem něco jako energii. Energii, po které se mé myšlenky ještě víc změnili.

Stále jsem nemohla usnout, slyšela jsem divné zvuky a přemýšlela.

Děkuju za vaší neskutečnou posporu,
už jsme dosáhli 1500 přečtení,
nikdy jsem nečekala,
že se dostanu tak daleko😉

Také děkuju za všechny vaše komentáře,
vždy mě neskutečně potěší a rozzáří mi úsměv na tváři😊

I kdyby se vám mé dílo nelíbilo,
tak mi to dejte vědět a řekněte mi co se vám nelíbí, ráda cokoliv změním😇

Samozřejmě i děkuju za každý hlas, který od vás dostanu, vždy mě to zahřeje u srdíčka❤

Tahle kapitola není, tak tragická jako ta předchozí, snad se bude líbit😀

Jinak pokud se vám tahle kapitola líbila, tak mi můžete dát hlas a nebo napsat do komentářů😀

Děkuji za váš čas a trpělivost semnou
Mám vás moc moc moc moc ráda
Vaše Anet0123 ❤❤

991 slov