Ewitch a její život ||Jmenuju Se Martin

#11 zvláštní energie

Stále jsem nemohla usnout, slyšela jsem divné zvuky a přemýšlela.

Ta energie byla zvláštní. Cítila jsem ji, viděla jsem ji a dokonce jsem ji i slyšela. Slyšela jsem zvuky, které mi přišli jako hlasy. Ty hlasy mluvili přes sebe, ale já slyšela jen 2 mužské hlasy a 2 ženské. Ty ženské hlasy říkali:"Postarej se mi o ně, jsi moje jediná záchrana" a "Martin je hodný kluk".

Ty hlasy mě děsily, ale potom už jsem je neslyšela. Necítila jsem tu energii a ani ji neviděla. Zmizelo to? Co to vlastně bylo? Byla jsem strašně vyděšená.

Kdyby mi někdo včera řekl, že se to stane nevěřila bych mu, ale když jsem to teď zažila tak vím, že když o tom budu mluvit, budu ta divná já.

Šla jsem spát a doufala, že se mi to už nestane.

Ráno jsem se probudila po zazvonění budíku, vzbudila jsem děti a postarala se o ně. Já sama jsem se namalovala, oblíkla, no znáte to, takové typické ráno.

Než jsem odešla s dětmi do školky, tak jsem vzbudila Martina a odvedla je do školky. Věděla jsem, že to nebude lehký den. Řekla jsem si, že to dětem budu muset říct co nejdřív. A když jsem přemýšlela, tak mi došlo co byla zač ta včerejší energie. Byli to dva muži a dvě ženy, což znamená, že větu "Martin je hodný kluk" řekla Martina mamka a větu "Postrej se mi o ně, jsi moje jediná záchrana" řekla Martina teta. Sedí to a to perfektně. Ti muži budou asi jeho táta se strejdou.

Ta myšlenka mě vyvedla z míry. Co když to vážně byli ono? Pokud jo chci je slyšet znovu. Abych věděla co a jak. Ale stejně mě zarazila věta "Martin je hodný kluk" přece jenom proč by mi to říkali, aniž by měli důvod.

Došla jsem domů a mohla hned odcházet. Martin už na mě čekal u dveří. A víte proč? Protože už bylo třičtvrtě na osm. No jo no já a moje načasování.

Škola, tak ta by se mohla popsat jedním slovem a tím je "utrpení". Pro mě takhle přesně škola působí. Nic jsme tam nedělali až na učení, tak jak jinak to nazvat.

Víte co se stalo? Robert (jeden kluk ze třídy) mě chtěl zbalit, ale Martinovi se to nelíbilo. Kdo by se mu taky divil, že? Robert je takoví sexy pitomeček. No a Martin mu jednu vrazil, ale Robert si to nenechal líbit a taky mu vrazil. Já jsem se je snažila rozdělit, jenže zrovna přišla učitelka a nechala nás tři po škole. Taky si říkáte proč i mě? Taky to nechápete? Ta učitelka se nás ani neptala co se stalo.

Teď jsem po škole a sedím tu. Nudím se a čekám kdy to skončí. S Martinem sedíme spolu v lavici, takže se držíme za ruce a koukáme na sebe. Robert se kouká na mě a mě je to nepříjemné.

Když skončila poškola tak jsme si s Martinem dali pusu a obejmuli jsme se. Robert na mě znovu koukal a poslal mi vzdušnou pusu. Já jsem na něj koukal vražedným pohledem a on se otočil a odešel.

S Martinem jsme odešli ruku v ruce a šli jsme pro děti.

Ve školce to šlo rychle. Oblíkli jsme je a šli jsme.

Po cestě nám děti vyprávěli co dělali ve školce. Jsou velice tvořivý.

Petřík:"Mami, já jsem nakreslil nás jako rodinu, koukej." Dojelo mě když mi řekl mami a ta rodina, no nádhera.

Já:"Hezký Petříku, jsi šikovnej."

Kubík:"Teto, já jsem nakreslil sebe a tebe v srdíčku. Mám tě moc rád." To mě dojalo ještě víc, sice mě nazval tetou, ale to mi je jedno. Řekl, že mě má rád.

Já:"Jééé, to je krasný."

Adélka:"Evi, já jsem nakreslila tebe a Martina." Začervenala jsem se. Na obrázku jsem byla já s Martinem v posteli.

Já:"Ten je taky moc hezkej. Všichni jste moji šikulové."

Vážně pro mě nakreslili obrázky? Byla jsem ráda. Na těch obrázcích bylo poznat co to je. Snažili se a nakreslili mi obrázek. Ještě víc se mi vryli do srdce a já věděla, že bude těžký jim to říct.

Doma jsem si sedla k televizi a koukala jsem na nějakou kriminálku. Přisedl si ke mě Martin a já mu řekla, že to chci říct dětem. Souhlasil se mnou. Řekl mi, že mě při tom podrží.

Byla jsem šťastná, ale zároveň smutná. Nevěděla jsem jak jim to říct a tak jsem si to stále odkládala.

Už bylo šest hodin večer a já jim to stále neřekla. Šla jsem uvařit jídlo. Udělala jsem domácí langoše. Ty miluju a co vím, tak je má rád i Martin. Dětem doufám, že budou chutnat.

Zavolala jsem je k večeři, ale zase nějakou chvíli trvalo než přišli. To jsou celý oni ještě, že už jsem si zvykla.

Když přišli, tak jsme začali jíst. Všichni byli zticha a i když se říká "při jídle se nemluví", tak já bych měla ráda opak. Ticho nutí přemýšlet a to já jsem zrovna nechtěla.

Po jídle jsem umyla nádobí a poklidila jsem byt. Mezitím měli děti zaplý večerníček.

Když jsem vše uklidila, tak jsem šla za dětmi. Zrovna jim končil večerníček, výborné načasování. Vypla jsem televizi a začala mluvit.

Já:"Adélko, Petříku a Kubíku, tohle je pro mě těžký vám to říct. Mám vás moc ráda."

Děti:"My tebe taky"

Já:"V pátek minulý týden se vaše rodiče ošklivě zranili když plavali v moři."

Kuba:"Oni nám říkali, že si tam něco udělaj."

Adélka:"Prej, aby jsme byli u někoho lepšího."

Petřík:"A mi u někoho lepšího jsme."

Já:"Děkuju Péťo, ale tohle je fakt vážný. Když plavali v moři, tak jim ublížil žralok."

Adélka:"A jak jim ublížil?"

Já:"No víte.....................on je zabil"

Děkuju za přečtení
a za vaší podporu☺

Budu ráda když mě začněte sledovat, dáte mi hlas a nebo mi do komentářů napíšete váš názor na mou fanfikci😀

Jaká si myslíte, že bude reakce dětí?
...dozvíte se v příštím díle😉

Mám vás moc ráda,
snad vám nevadí,
že nemám úplně dlouhé kapitoly,
ale myslím si,
že to takhle stačí😅

Miluju vás,
S láskou Anet0123❤❤

1014 slov