Ewitch a její život ||Jmenuju Se Martin

#24 duchové

Pak se zase koule zvedla a znovu se vrátila do mého těla. Ostatní čtyři koule se také vrátili zpět a mi všichni jsme si stoupli. Když jsme stáli, tak jsem se probudila.

Byl to zvláštní sen. Nevěděla jsem co od toho čekat. Byli tam znázorněny moje a i jejich pocity a hlavně jejich myšlenky. Vůbec nevím jak to mám brát, ale beru to jen jako sen, který může být skutečností. Sice to zní zvláštně, ale je to tak.

Probudila jsem se hodně brzo ráno a napadlo mě si zavzpomínat na Martina. Je to jedna pro mě důležitá osoba, na kterou jsem ještě nevzpomínala, a tak jsem se rozhodla to změnit. Záleží mi na něm od chvíle co jsem ho viděla. Když mi o nás vyprávěl, tak začalo záležet ještě víc. Potom jsem viděla vzpomínky s dětmi a on tam byl. Začínala jsem ho mít ráda a teď po tom snu ho začínám milovat. Dá se říct, že pokaždé když na něj myslím k němu cítím něco víc. Je to hodně zvláštní.

Snažila jsem se myslet na něj co nejvíc to šlo, ale marně. Vůbec jsem si nevzpomínala. Nešlo mi to, bylo to dost divné. Na děti, na mamku, na Ronalda, na všechny jsem si vzpoměla, ale na Martina ne. Snažila jsem se na něj myslet strašně dlouho, ale bylo mi to k ničemu. Neviděla jsem jedinou vzpomínku. Hodně mě to rozrušovalo, byla jsem z toho hodně neklidná.

S přemýšlením jsem nepřestala do té doby, dokud mě nevyrušila sestřička. Přinesla mi snídani, změřila mi tlak, tep a teplotu. Zeptala se mě jak mi je, a pak odešla.

Najedla jsem se, ale stále jsem se snažila vzpomenout. I po jídle jsem se snažila. Celý den jsem se vlastně jen snažila vzpomenout, ale k ničemu.

Můj dnešní den probíhal jednoduše. Zněl: přemýšlení, vzpomínání, jezení. To je shrnutí mého dne do tří slov. Je to celkem smutné, ale je to tak. Hold jsem se celý den snažila marně vzpomenout. Nevím proč mi nejde si vzpomenout zrovna na Martina. Kdybych si nemohla vzpomenout na Ronalda byla bych šťastnější, ale to bych zase nevěděla jaký je hajzl. Je to těžké.

Byla jsem vyčerpaná z nekonečného vzpomínání, a tak jsem usla docela brzo večer. Bylo teprve půl sedmé, ale já se cítila jako kdyby byli dvě ráno a já právě uběhla maraton. Ano, ne moc příjemně.

Celou noc jsem spala beze snů. Přišlo mi to zajimávé. Já mívám každou noc alespoň jeden sen, ale teď nic. O žádném jsem nevěděla.

Když jsem se vzbudila a pořádně se rozkoukala, viděla jsem před očima dvě siluety. Byli to siluety dvou žen. Obě ženy se tvářili smutně a nebyl na nich patrný náznak radosti. Nevěděla jsem co dělat. Zazmatkovala jsem a řekla jsem pár slov, která je rozplakali.

Já: "Kdo jste a co tu děláte?"

Ženy: "Ty si nás nepamatuješ?"

Já: "Měla bych?"

Ženy: "Jakto? Co se stalo?"

Já: "Když se známe, tak kdy jsme se poznali?"

Ženy: "Asi před dvěma až třemi týdny."

Já: "Aha, tak teď už to chápu."

Ženy: "Ale mi ne. O co se jedná?"

Já: "Ztratila jsem paměť. Spousty jsem toho zapoměla a nejspíš i na vás."

Ženy: "Aha, tak to aby jsme ti řekli kdo jsme."

Já: "To by mě opravdu zajímalo."

Ženy: "Teď se prosím nevyděs, ano?"

Já: "Dobře."

Ženy: "Pamatuješ si na Martina?"

Já: "Vzpoměla jsem si na něj, ale nepamatuji si ho moc dobře."

Ženy: "No, tak to je náš syn a synovec."

Já: "No a?"

Ženy: "Asi na nás vidíš něco co ti k normálnímu člověku nesedí, že?"

Já: "Trochu." Provinile jsem se podívala.

Ženy: "To není nic zvláštního, nemusíš se za to stydět. Je to zcela normální, protože..teď se nelekni..jsme duchové."

Já: "Co? Jak?"

Ženy: "Stala se nám taková nehoda na Hawai. Byl tam žralok a on nás všechny zabil. Stali se z nás duchové." Zesklovatěli jim oči.

Já: "Jak všechny. To vás bylo víc?"

Ženy: "Byli jsme čtyři. Jo a nesnaž se o nás někomu říkat. Vidíš nás jen ty."

Já: "A proč jen já?"

Ženy: "Sami nevíme. Ale když už tě máme možnost vidět, tak máme možnost ti i poděkovat."

Já: "Za co?"

Ženy: "Jsi pro nás dvě hodně důležitý člověk. Jsi dívka,kterou miluje jak Martin, tak i děti. Jsi dívka, která spojuje zbytky naší rodiny. Jsi dívka, kterou děti milují víc jak nás. Dokonce i Martin tě miluje zatím nejvíc. Jiného člověka nikdy více nemiloval. Moc ti děkujeme za tvou péči. Lepšího člověka jsme v životě nepotkali. Máš zlaté srdce." Už jsem to nechtěla poslouchat. Brečela jsem. Dojmuli mě.

Já: "To stačí. Moc děkuju." Usmála jsem se na ně.

Ženy: "Řekli jsme toho málo na to co pro nás děláš. Jsi jak matka našich dětí."

Já: "Náhradní matka když už." Pousmála jsem se.

Ženy: "Náhradní matka ne. Vážně matka. Chováš se k nim stokrát líp než mi. Co stokrát, spíš tisíckrát. Jsi mnohem lepší než mi a naše děti mají konečně pořádnou výchovu. Možná bylo dobře, že jsme zemřeli. Kdyby jsme nezemřeli, tak se naše děti nikdy nemají až takhle dobře."

Já: "Už toho prosím nechte."

Žena1: "Ne, já toho určitě nenechám. Jsem matka Martina a vidím jak moc dobře se má. Ty na něj máš dobrý vliv. Jsi pro něj oporou. Vždyť on se kvůli tobě začal učit, začal uklízet. Dokonce se i snaží nějak vycházet s dětmi. A co je nejhlavnější, kontroluje svůj slovník. Ty sis taky prošla svým a i přes to rozdáváš radost ostatním. Stačí tvůj úsměv a lidem se rozzáří úsměv na tváři. Kdysi byl Martin sprostý, hloupý bordelář, který se hnusně chová ke svým blízkým. To ty si z něj udělala pořádného člověka a za to ti patří můj obdiv a velké díky." Sice jsem moc nevěděla o čem mluví, ale zase mě to dojmulo. Než jsem však stačila něco říct byla jsem přerušena ženou druhou.

Žena2: "I já toho nenechám. Jsi super holka, která má odhodlání a cit. Umíš zvážit nutnost konkrétních situací a to na tobě obdivuju. Moje děti, teď už děti tvoje mají mnohem lepší výchovu. Já a ani můj manžel jsme nebyli schopní si k nim za ty tři roky vybudovat takový vztah jako k nim máš ty. Nebyli jsem schopni je naučit to co ty si je naučila téměř za tři dny. Byli jsme otřesní rodiče. Nezvládali jsem je ve dvou a ty je v klidu zvládáš sama. My jsme ani neměli čas sami pro sebe a ty ho máš mraky. Nikdy jsem nepochopila jak to děláš a nepochopila to ani má sestra. Ani Martin to nechápe každopádně si tvé snahy moc vážím a děkuji ti za ní." Už jsem to nevydržela a začala jsem brečet. Brečela jsem dlouho. Když jsem se alespoň trochu uklidnila, odpověděla jsem.

Já: "Moc vám děkuju. Nevím co na to říct."

Ženy: "Ty nemusíš říkat nic." Řekli a rozplynuli se ve vzduchu.

Nějakou dobu jsem se ještě koukala na místo, kde ještě předtím stáli a přemýšlela jsem nad tím co mi řekli.

Ahoj lidičky,
vím, že jsem slíbila, že budu kapitoli vydávat ob den, ale nebyli nápady, tak mi to prosím odpusťte. Zítra by měla být další kapitola. (Doufám) snad se mi povede napsat.

Doufám, že se vám má kapitola líbila. Pokud ano, budu ráda když mi dáte hlas a nebo napíšete komentář.

Mám vás moc moc moc moc ráda.
Vaše Anet0123❤❤

1217 slov