Life is Strange - Blue Angel [AmberPrice]

Nesmazatelný skutek

Pondělí. Obyčejný den s normálním průběhem. Škola byla nudná jako vždy. Zbytek dne jsem společně s Rachel strávila sledováním seriálů. Úterý však začalo o poznání zajímavěji. A tím myslím, že mě každý ve škole naprosto ignoroval. Co se stalo? Honilo se mi hlavou celé ráno. Když jsem postřehla jejich, pohledy bylo v nich politování. Podivné. To, však neplatilo o Eliotovi, jehož výraz oproti zbytku školy, byl naplněn jakousi spokojeností. Co se to dneska sakra děje? Hmpf. Stačí jenom přetrpět zbytek školy, to snad zvládnu. Bez Rachel je tu ještě větší nuda než obvykle. Dokonce ani Steph jsem dosud nezahlídla. Takže jediný s kým si po zbytek školy můžu pokecat, jsem já. Paráda. Inu neříkám, že by se mi se mnou povídalo špatně, jen to hold není to pravý. Chápeme se.

Zrovna probíhala čtvrtá hodina, když tu mi najednou v kapse zavibroval telefon. Byla to zpráva od Eliota. Naneštěstí jsem mu už dřív dala svoje číslo, takže mi může kdykoli napsat. Jak se zdá tak má snaha zablokovat si ho byla zbytečná. Přečetla jsem si zprávu: „Promiň." CO SE TO SAKRA DĚJE!? „Za co?" odepsala jsem mu. Neodpověděl. Víte co? Seru na to. Mám toho už dneska dost. Odcházím. Vážně mě zajímá co se to dneska děje. Musím o tom, co nejdřív říct Rachel.

Zašlápla jsem svou cigaretu, seběhla po schodech vedoucích pryč z kampusu. Mířila jsem rovnou k domu Amberových. Rachel, mi dala náhradní klíč od domu, Vzhledem k tomu, že bude pravděpodobně ještě spát, se mi budou hodit. Když nemá nic na práci nebo v plánu je schopná spát i do odpoledne. Potichu jsem odemkla dveře a vstoupila dovnitř. Myslela jsem, že tam třeba bude Rose, ale ona nikde.

Ale k mému překvapení v domě nepanovalo ticho, jak jsem předpokládala. Se shora přicházely nějaké hlasy. Vydala jsem se blíže ke schodům vedoucím do Racheliiného pokoje. Všimla jsem si, že to vůbec nejsou hlasy. Prosím, ať jsou. Ale s každým krokem mé jistoty ubývalo.

Vtrhla jsem do jejího pokoje a okamžitě se mi obličej zaplavil vztekem, žalem a slzami. Dvě nahé dívky na posteli se na mne šokovaně podívaly. „Ale do prdele. Proč jsi tu tak brzy?" pronesla Rachel, zatímco se, Steph balila do deky, aby se zahalila. „Mělo mi to být hned jasné. Doufám, že sis to s ní užila. Jdi do prdele!" Zabouchla jsem dveře a zamířila pryč. „Chloe prosím. Počkej. Nech mě to vysvětlit." Zakřičela Rachel zpoza dveří. „A proč? Abych viděla, jak si to vy dvě rozdáváte?" Dívka rozrazila dveře a seběhla schodiště. Já se zastavila ve vchodových dveřích. „Mělo mi dojít, že mi zlomíš srdce stejně, jako to udělali všichni. Sakra. Zjevně o tomhle ví celá škola, ale jenom já ne. Víš ty co? Jdi k čertu. Vy obě. A se svým vysvětlením si polib prdel." Zvedla jsem směrem k ní prostředníček a pak vyběhla z domu. Klíče jsem zahodila někam na cestu. Naskočila jsem na skate a odrazila se pryč.

Rozhodla jsem se skrýt své pocity ještě chvíli. Alespoň dokud nedojedu domů. Je Úterý, takže máma dneska nepracuje.

Otevřela jsem dveře. Přivítala mě má překvapená mamka. „Přišla sis pro něco? Rose a já-" zastavila se, když jsem se sesypala s pláčem k zemi. Máma ke mně okamžitě přiběhla a sevřela mě v pevném objetí. „Co se stalo zlatíčko?" – „O-ona. Mě po-po-podvedla." Na víc než tohle jsem se mezi vzlyky nezmohla. „Oh, zlato. To mě moc mrzí. Jak si to zjistila?" – „Já z-za ní je-jela. N-no a vi- viděla j-jsem je." – „Oh můj bože. Nikdy bych nevěřila, že to tohle někdy udělá." Takhle mě tam mamka objímala tak dlouho, než jsem přestala brečet, nebo aspoň trochu. „Půjdu se projít. Potřebuju pro sebe nějaké tiché místo." – „Zavolej, kdybys chtěla přivézt zpátky." Řekla, mamka starostlivě, když jsem odcházela z domu.

O nějaký čas později

A tady jsem. Sedím na kapotě jednoho z mnoha zničených aut, co na skládce jsou. Znovu cítím mě známý pocit prázdnoty. Můj nouzový balíček s trávou nepomohl. Stále se cítím mizerně. Jsem zhulená, to ano, ale to nedokáže zakrýt mé pocity. Proč a jak jsem mohla být tak slepá? Každý mě varoval, ale já je jejich varování neposlouchala. Dokonce i Eliot měl pravdu s tím, že mi zlomí srdce. Cítila jsem, jak mi po tváři začínají stékat slzy. Kam se podělo to „miluju tě?„ Neznamená to snad věrnost a lásku. Ne neznamená. Proč jsem to musela podstoupit. Cestou k chatrči jsem nakopla všechno, co se mi postavilo do cesty. Plna vzteku a smutku jsem několikrát praštila do zdi, abych to ze sebe dostala. I když to nepomáhalo, nepřestávala jsem. Na zdi už bylo několik krvavých šmouh od mých rozedřených kloubů na ruce. Pak jsem si uvědomila jednu věc: „Je čas být znovu troskou."

KOREKCE PROVEDENA 10.12 2020