War Of Brothers (CZ)

WOB - 42. Díl > Začátek nové éry.

„Mléko, chleba, kafé, sušenky, šunka, džus ..“ začal jsem vyjmenovávat předměty v košíku, když do mě zezadu někdo narazil. Naštvaně jsem se otočil s připravenýma nadávkami, když jsem se ocitl před andělem. Naprosto mi vše uvízlo v krku a já teď na dívku přede mnou koukal jako debil s otevřenou pusou a výrazem, co jasně naznačoval, že jsem se musel zbláznit a přinejlepším jsem jen dnes utekl z blázince. Skvělé, Nialle.

Dívka se pousmála. „Ehm, omlouvám se já ..“ otočila se za sebe, kde stál nějaký vysoký a mohutný chlap a zrovna si podával něco z nejvyšší poličky do košíku. „On do mě drcl a já to neustála. Opravdu se omlouvám.“

Páni, pomyslel jsem si. Tak nejen, že je hezká jako anděl, ale i ten hlas se dá přirovnat ke zpěvu andělů. Když na mě asi minutu jen koukala a očekávala, že něco ze sebe dostanu, což mi samozřejmě nešlo, protože jsem byl ještě stále naprosto z ní puff, pootevřel jsem pusu.

„Ehm, dobrý, nic se nestalo.“ Dívka se rozzářila, když jsem konečně promluvil a mlčky přikývla. Obdařila mě svým úsměvem, při kterém ukázala krásné zuby. Nakonec uhnula pohledem, obešla mě a kráčela k pokladnám.

Teď nebo nikdy, Nialle. Copak ji necháš odejít bez toho, abys s ní navázal alespoň normální konverzaci? Máš dva dny života, ty blbče!  řvalo na mě svědomí.

Otočil jsem se za ní. „Jsem Niall, mimochodem.“ Nejradši bych se za to vyfackoval. K mému štěstí, se dívka okamžitě otočila a znovu se usmála. Přerušil jsem vzdálenost mezi námi a pousmál se. „Jsem Niall.“ zopakoval jsem.

„Těší mě, Nialle.“ usmála se bez toho, aby mi dala jméno. Trochu jsem se zamračil.

„Neřekneš mi jméno?“ zeptal jsem se s nadějí, že odpoví kladně.

Jen se pousmála a zakroutila hlavou. „Ne, když ti ho řeknu hned, nebudeš mě chtít už vidět.“ Usmála se od ucha k uchu a zaplatila svůj nákup, který mezitím stačila vyskládat na pult, aniž bych si toho všiml.

To se stává, když člověk sleduje jen její oči, které byly modré a fascinovaly mě při každém pohledu do nich. Musel jsem uznát, že její odpověď byla chytrá. Jen jsem se usmál.

„Fajn, to beru.“

„Takže zase příště, Nialle.“ Usmála se, vzala tašku i s nákupem a zmizela mi v davu odcházejících lidí stejně jako ona.

Musel jsem se usmát sám pro sebe. Dnešní den už nemůže být víc divný a přitom tak skvělý. Všechno jsem vyndal na pás, stejně jako všichni a čekal, než se dostanu na řadu.

„55 liber, prosím.“ Vytřeštil jsem oči.

„A za co? Za jeden chleba a mléko?“ když se na mě postarší žena podívala jako na blázna, jen jsem zvedl ruku v gestu, že je to ok a vytasil z peněženky těžce vydělané peníze a podal jí je.

 Ušklíbl jsem se, když se žena usmála a se slovy další prosím, začala přejíždět čárový kód osobě za mnou.

Vzal jsem tašku i s nákupem a vydal se ven z obchodu. Před ním jsem se vyhnul matce s dítětem, co zrovna brečelo, protože si odralo koleno a zase stejnou cestou jako jsem přišel, jsem se chystal odejít.

„Promiňte, pane, máte chviličku?“ vyrušil mě něčí hlas u přechodu, tak jsem se otočil.

„Děje se ně-.“ polkl jsem, když jsem si všiml Zayna za sebou. S tím jeho úšklebkem, co vypadá vždy, že má všechna esa v rukávu, i když je měl, co si budeme nalhávat.