⁰ELISA DAY a její třináctá komnata

KAPITOLA¹³ Je mezi Nebem a Zemí

31. říjen, r. 2005
Buford v Georgii

Elisa Day měla ten den čtyřiadvacáté narozeniny.

Většinu dopoledne strávila tím, že ležela v posteli v prázdném motelovém pokoji; položená na zádech si pečlivě rozmístila vlasy kolem hlavy tak, že tvořily zrzavou svatozář a ruce si položila napříč přes hruď.

V téhle poloze zůstala nehybně ležet několik hodin, než jí začaly tuhnout svaly na lýtkách; tak se vytáhla do sedu a znuděně přepínala kanály na televizi.

Byla vnitřně smířená s tím, že každé její narozeniny ji pronásleduje smůla – ty minulé kvůli tomu téměř nepřežila – a když už na ni nepadá klavír z druhého patra, nebo neklouže po banánových slupkách, něco se ji pokouší zabít.

Takže kapitulovala a odevzdaně čekala, co přijde.

V půl druhé odpoledne už začínala pociťovat vztek z toho, že mají zpoždění; nakonec se přece jen zvedla na nohy a oblékla se.

Sotva ale popadla klíčky od auta a s jednou nohou na prahu byla připravená za každou cenu najít to nejbližší bistro, kde podávají obědové menu a alkohol za bílého dne, něco za jejími zády hrozivě zašustilo.

Elisa si povzdechla: buď má v pokoji toho největšího kolibříka na světě, nebo... nebo je to chlap v béžovém trenčkotu s nevinně modrýma očima.

"Ušetři mě: buď mě zabij, nebo mi řekni, co chceš."

Než stihl promluvit – o což se snad ani nesnažil –, ozvalo se to zašustění znovu, mnohem hlasitěji a další exemplář se doslova zhmotnil vedle pana Kabátka; Elisa viděla, jak se vzduch kolem něj trochu zachvěl, jako by ho něco neviditelného rozvířilo.

Když na ni pohlédl těma svýma hlubokýma očima, mimoděk se zachvěla v úžasu a bázni; přesto se nenechala umlčet: "Co jste sakra zač?"

Něco malého a vystrašeného v ní se chtělo pod tíhou jeho pohledu schoulit na podlahu k jeho nohám, odprosit ho za odpuštění a doufat, že ji daruje alespoň kousek ze své velikosti; násilně ten pocit potlačila a zamračila se.

"Máš snad domluvené nějaké setkání, Elisabeth?"

"Pro tebe slečna Day," odsekla a zaťala ruce v pěst – jestli k té příšeře cítila nějaký respekt, ihned na to se rozplynul.

"Měla by ses k nám chovat uctivěji," pronesl zlehka, ale Elisa ve tváři čtyřicetiletého černocha v obleku jasně spatřila něco ostrého, jako kdyby zářil svým vlastním vnitřním světlem, které může hřát, ale i spalovat.

"Možná budu, když se mi konečně představíte," opáčila s jistotou, jakou necítila; snažila se co nejnenápadněji rozhlédnout kolem po zbrani.

Jako obvykle byla ukrytá pod vrstvou prostěradel.

"Jsem Uriel a tohle," mávl směrem k panu Kabátkovi, který si stále víc zamračenější Elisu prohlížel zvláštně soucitným pohledem, "je Castiel; jsme andělé Páně," dokončil a spokojený sám se sebou si založil ruce za záda.

Elisa uznale přikývla a s odkašláním si založila ruce na prsou; chvíli mlčela a soustavně kývala hlavou jako čínská kočička, než promluvila:

"No, představovala jsem si vás víc..." nechala větu vyznít do prázdna, jak se zamyslela. "Víc jako 'podle toho, co je, je duch, podle toho, co koná, je anděl', chápete? Chci říct – kde máte harfu a bílý hadry?"