⁰ELISA DAY a její třináctá komnata

KAPITOLA⁰⁴ To poslední léto v Maine

červenec rok 1989
na pobřeží v Maine

Zatřásla hlavou, když ji do očí vnikl písek, ale nezpomalila: Joshova záda v bílém tričku vznášely o několik yardů před ní a dráždila ji jako rudé plátno rozzuřeného býka.

Čas od času se ohlédl přes rameno, aby se ujistil, že s ním drží jeho volnější tempo a nikde se nezdržuje, ale jinak mezi nimi stále držel svůj náskok, což Elisabeth děsně rozčilovalo: natáhla kroky a pokusila se zrychlit.

Vítr ji rval tričko a šortky z těla a hučel ji v uších.

Od jejich hotelu, kde bydleli už pár týdnů, to byly k pláži dvě míle: každé ráno se nasnídali pečiva, které jim nechal na okně táta při cestě do práce a potom běželi dolů na pobřeží moře, kde trávili skoro celý den od východu slunce do západu.

Bylo to tak jiné oproti kočovnému životu a lovení příšer!

Největší změnu ale prodělal táta – našel si opravdové zaměstnání, kde dostával peníze, takže se nemusel zdokonalovat v umění podvodů s kreditkami jako všichni lovci; nejlepší věc na tom všem však bylo to, že už skoro měsíc nepil.

Josh to ze začátku nebral vážně: několik takových fází už táta za ty dva roky měl, když v návalu odvahy vylil svá piva a whiskey do záchodu jen proto, aby o dva dny později s abstinenční bledostí koupil nové.

Elisabeth mu naproti tomu bezmezně věřila neochvějnou dětskou důvěrou ve šťastné konce: učila se vařit z čerstvých potravin, místo toho, aby jen rozbalovali mastné sáčky z rychlého občerstvení a byla nadšená.

V posledních dnech se Josh vytrvalou a udržitelnou situací nechal také ukolébat, když mu skoro až nesmělý táta navrhl, že by ho mohl naučit hrát baseball.

Další den strávili na pláži, celá rodina pospolu.

Elisabeth se hrabala v písku a nosila míčky, které občas někam zapadly, zatímco hledala skořápky mušlí, aby jim všem mohla vyrobit náhrdelník z mušlí a malých kamínků.

Dokonce se naučila plavat; táta jí z první výplaty koupil nové plavky: byly ji trochu velké přes ňadra, která ještě téměř neměla, ale měly krásný vzor zebry – nedávno ji viděli v ZOO a Elisabeth se ten "pruhovaný kůň" nesmírně líbil.

Josh se ji často smál, že v nich vypadá jako vězeň.

To ho přivedlo na novou hru, kterou mohli hrát, když bylo zamračeno pro koupání v moři: celé to městečko vypadalo ospale a opuštěně, což mu připomnělo filmy o Divokém západě, které miloval a trval na tom, že se na ně vždycky musí dívat, když je dávali v televizi.

Elisabeth nosila volné šortky, které po něm zdědila a nosila je "proklatě nízko", protože si je musela v bocích stahovat provázkem, aby ji nepadaly ke kolenům.

Vždycky byla bandita, který přišel do města s široce rozkročenýma nohama; prsty měla zaháknuté za opasek, se stéblem trávy v koutku úst; Josh – šerif – stál v hlavní ulici, několik yardů před ní a čekal se založenýma rukama, až k němu přijde.

Posunula si stéblo z jedné strany úst do druhé; jedno oko měla přimhouřené a šklebila se: "Přišel sem si pro tvý město, šerife," utrousila.

Josh sáhl po imaginární pistoli. "Odejdi, nebo zhyneš!"

"Ryby, nebo život!" zvolala Elisabeth a s pískotem popohnala koně, který se před ní zjevil, naskočila na něj a s hýkotem se vydala kupředu: Josh také nasedl na toho svého a ihned se z Divokého západu v Maine stal rytířský turnaj.