⁰ELISA DAY a její třináctá komnata

KAPITOLA⁰² Večer posledních Vánoc

24. prosinec 1987
Westlake, Virginie

Pro Dayovi nebyl symbolem zimy a Vánoc sníh (i když ho na východním pobřeží nikdy neměli nedostatek), nebo vánoční výzdoba plná tlustých Santa Clausů a sobů, kterou sousedé vytrvale věšeli na fasády svých domů, ale zjevná nechuť jejich matky cokoliv slavit.

Byli zvyklí, že u nich máma nikdy nevaří, ale nikdy jim to nepřišlo tak palčivé jako na Vánoce, když kolem probíhal jejich otec v rudé zástěře.

Zvuk zvonku domovních dveří je všechny překvapil.

Hank vystrčil hlavu z kuchyně a přemýšlivě se zadíval na dveře, ale nakonec si sundal chňapky a obezřetně dveře pootevřel.

Josh naklonil hlavu na stranu, až se skoro zřítil na už vyzdobený stromek, jak se snažil přes něj zahlédnout jejich návštěvu: historicky první vánoční návštěvu, která se odvážila zazvonit na ně po pamětihodném výstupu jejich matky.

Mladou ženu s tmavými vlasy a jemnými vločkami sněhu na kabátu nepoznával, i když se mu rysy jejího obličeje zdály povědomé.

Měla srdečný, i když trochu křivý úsměv, který připomínal lišku, nebo nějaké lstivé zvíře, co je zvyklé utíkat a rázem se obracet a kousat. "Omlouvám se, že jsem vám nedala vědět předem," zašveholila.

Hank se zamračil a trochu ustoupil. "A kdo jste?"

"To je celá ona!" vyhrkla místo odpovědi a postoupla kupředu, takže Hanka vytlačila do chodby a sundala si kabát z ramen. "Vždycky byla tajemná a uznávám, že jsme spolu nikdy neměly moc dobré vztahy, ale i když jsem byla dost nepovedená sestra, chci to dát do pořádku."

"Vy jste mámina sestra?" vyhrkl Josh dřív, než ho Hank stačil zastavit a postoupil kupředu. "To jako vážně?"

"Jistě," přitakala a sklonila se k němu. "Jsem Talie, ale můžeš mi říkat teto, jestli chceš," dodala laskavě a pocuchala mu světlé vlasy. "Donesla jsem dárky. Můžu dál?" Už ve chvíli, kdy to říkala, se protáhla do obývacího pokoje.

Elisabeth si ji přemýšlivě měřila: něco na ní bylo podivné – lesk v očích, nebo pronikavá vůně; ale ten znepokojivý pocit vyprchal, když s rozmáchlým gestem sáhla do kabelky a vytáhla knihu v červených deskách.

"Řecké pověsti a báje jsem jako malá milovala," řekla Talie a vtiskla výtisk Elisabeth do náruče. "Myslím, že nejvíc by se ti líbila ta o Pandořině skříňce," dodala s úsměvem.

"Nemusela jste se obtěžovat," namítl Hank se svým typicky nesmělým výrazem; když si uvědomil, že před ní stojí ve svém svátečním úboru a stále rukou svírá otevřené dveře, práskl jimi a stáhl si zástěru z hrudi.

"Nesmysl!" odvětila Talie nevzrušeně. "Hodně své sestře dlužím!"

Kniha byla nová, s menšími písmenky, než na jaké byla Elisabeth zvyklá, ale každou kapitolu provázela velká ručně malovaná kresba se zářivými barvami; posadila se na zem a začala jí horečnatě listovat.

Ani nevnímala, že Talie mluví k Joshovi a diskutují o nějakém letadlu, která tu dobu její bratr miloval.

Po chvíli se Hank s omluvami zase odporoučel do kuchyně, odkud se začal šířit pach pálícího se masa a nechal své děti napospas nově nalezené tetičce. "Co si o tom myslíš?" zeptala se najednou.

Elisabeth překvapeně zvedla oči od ilustrací. "O čem?"

"O Pandoře," upřesnila Talie a klekla si k ní; Elisabeth zahalil pach jasmínu, ze kterého se ji zatočila hlava. "Znáš ten příběh? O Prométheovi, jenž daroval lidem oheň a byl za to potrestán přibitím na skálu a orlem, který každý den přilétal a vytrhával mu játra?