⁰ELISA DAY a její třináctá komnata

KAPITOLA⁰³ Zvětralé Swensey v Ohio

4. srpen roku 1988
silnice 75, stát Ohio

Elisabeth zatřásla hlavou. "Pořád na tom nevidím nic divnýho."

"Jasně, že ne," přitakal táta – vyjímečně v dobré náladě – a Josh a energeticky noviny zase složil, "protože tam nikdy nic divnýho nenapíšou." Jednou rukou držel volant a tou druhou se poklepal ze strany na nos. "Všechno je to o cviku."

"Vidět to, co tam vlastně není?" odvětil Josh zpola kysele a umíněně se střetl s otcovýma chladnýma očima ve zpětném zrcátku. "To je paranoia, ne cvik."

Hank se ostře nadechl nosem a přimhouřil oči.

Elisabeth se pohodlněji opřela do sedačky a upřela pohled do okna: táta teď začne s přednáškou jsme-lovci-je-to-naše-práce, kterou v posledních měsících slýchávala v různých obměnách prakticky neustále.

Jakmile spolu byli v jednom autě, bylo jen otázkou několika hodin, než se zase začnou hádat: Joshovi bylo dvanáct a tohle všechno ho přestávalo bavit tolerovat; život, na který si Elisabeth postupně zvykala, se mu ošklivil čím dál víc.

"Jsme lovci," zabručel táta a Josh si odfrkl.

"Je to naše práce!" Vztekle stiskl rty, až mu zbělaly a pleskl dlaní do volantu, až Elisabeth bolestně zavřela oči. "A KOUKEJ SE NA MĚ, KDYŽ S TEBOU MLUVÍM!" křikl vrčivě a upřel krví podlité oči do zrcátka: Josh odtrhl pohled od okna a vzdorovitě na něj pohlédl.

Zvedla ruku s Tyrannosaurem Rexem, který už byl dost zašlý a opotřebovaný a vytěsnila všechno kolem sebe, jak to dokážou jen sedmileté děti.

o dvě hodiny poté
Swensey, stát Ohio

Tenhle případ, který v novinách popisovali jako podivná napadení zvířaty se docela rychle ukázal jako nadpřirozený.

A to od chvíle, kdy dorazili do malého městečka plného špíny a ubytovali se v nejbližším motelu: na prahu recepce se srazili s mohutným mužem v riflové bundě a neupraveným plnovousem.

Josh někdy chtěl Elisabeth pobavit a učit zároveň: například s ní často hrál hry na poznávání; protože četla jen pomalu a s obtížemi jednoduchá slova, v hledání případů v novinách moc nevynikala, ale lovce dokázala poznat hned od pohledu a tenhle hromotluk jím rozhodně byl.

Pod bundou měl špinavé tílko, kdysi bílé barvy a přes něj kostkovanou flanelovou košili: ve většině případů, když někdo takový měl vlastní auto a ubytoval se v takovém motelu, byl to lovec příšer.

Nebo byl sám příšera, což bylo mnohdy diskutabilní.

Hank mu letmo pokývl a protáhl se kolem něj, aniž by dal najevo, že ho nějak zná; ubytoval je jako rodinu na kreditku Jaroda Newsteda.

Teprvé poté, co si vyložili pár tašek v neobvykle prostorném pokoji, se onen lovec bez zaklepání protáhl dovnitř pootevřenými dveřmi a široce rozpřáhl náruč: "Hank Day!" zvolal a široce se usmál.

"Davidsi!" opáčil táta stejným tónem a objal ho.

Chvíli se poklepávali po zádech, než se odtáhli a Davids se zadíval přes jeho rameno na Elisabeth a zamračeného Joshe. "Ti jsou tvoji?"

"Jo," přitakal Hank: náhle jako by vystřízlivěl a omládl o několik let. Usmíval se, když Elisabeth pokynul, aby k němu přistoupila; pohladil ji po ohnivých vlasech a řekl: "Tohle je moje malá holčička, Elisabeth a..." obrátil se k Joshovi, který neudělal jediný pohyb, aby se k nim přiblížil, tak o poznání méně bujaře dodal: "A můj syn Josh."