⁰ELISA DAY a její třináctá komnata

PO ZROZENÍ LIDSTVA

Sklopil oči a nechal na svou tvář dopadat sluneční světlo; sledoval, jak se malý brouk s tečkami na rudých krovkách opatrně nožkami dotýká stébla trávy a šplhá po něm až nahoru ke květu, kde rozevírá křídla.

Nejdříve jen zkusmo, ale poté rozhodně se konečně odráží se a mizí; díval se na něj, dokud nezmizel jako tečka na obloze a jeho pozornost neupoutalo něco jiného.

Koutkem oka spatřil její křídla, která rozprostřela do prostoru s tichým zašeptáním; stejně jako slunéčko sedmitečné je rozvinula opatrně a téměř nesměle na něj pohlédla, jako by dělala něco, za co by ji mohl napomenout.

Ale to on nikdy nedělal: nikdy jí nemohl nic odepřít. Jí ne.

Vítr ji čechral jemná pírka a vlasy a dotýkal se jí na tváři, kterou cudně klopila k zemi na bosé nohy; zatoužil, aby byl tím větrem a ihned se za to pokáral – takové myšlenky byly smělé, příliš podivné pro anděla.

"Myslíš, že jsem krásná?"

Slova se mu zadrhla v hrdle: jistě, že byla krásná a také ji to po chvíli zaváhání řekl; stvořil ji přece jejich Otec tak, jak si to přál a jak měla být stvořena. "Všichni jsme krásní, jsme Jeho dílo," řekl, aby zaplašil její chmury.

Stejně se netvářila přesvědčivě: skoro jako by mu jeho slova nevěřila; vyškubla květinu ze země, téměř trudomyslně a to ho šokovalo: nedokázal se však ohradit; dívala se kupředu, na hrající si lidi. "Ona je také krásná?"

Pohlédl na Evu, stříkající vodu na Adama v malém jezírku ve stínu stromu poznání: potápěla se pod vodu a házela dlouhými vlasy sem a tam; slunce ji skrze stromoví kreslilo na kůži obrazce, kterých se Adam chtěl dotýkat, ale ona před ním utíkala.

Mladý anděl se zmateně zamračil: Co by jí na to měl říct? Existuje snad jiná odpověď, než je ta jediná, ta správná?

"Jistě, že je krásná," odpověděl tiše. "Je to Boží dílo."

Zdálo se, že ji tahle odpověď nepotěšila, ale dál se dívala; najednou se jí tvář proměnila, v očích se jí usadilo podivné světlo: zvrátila hlavu dozadu, až se jí vlasy rozprostřely na zádech a z hrdla ji vyrazil hlasitý, štkavý zvuk.

"Co to děláš?" zeptal se.

"Říkají tomu smích," odvětila. "Dělají to, když jsou šťastní."

Zamyslel se: často Adama a Evu pozoroval, stejně jako všichni andělé, naslouchal jim a díval se, jak dávají věcem, rostlinám a zvířatům jména, jak se těší ze svých těl: tenhle zvuk u nich skutečně slýchal.

"Ty jsi... šťastná?" zeptal se opatrně: nikdy neslyšel, že by se anděl smál, ale přesto se o to teď pokoušela. "My přece nejsme jako oni," namítl.

"Ne, nejsme," přisvědčila a zadívala se na něj svýma jasnýma, průzračnýma očima, "nemůžeme se smát," pokračovala a vyhodila oškubanou květinu do vzduchu, "a oni nemůžou létat. Jsme proto horší, nebo lepší než oni?"