⁰ELISA DAY a její třináctá komnata

KAPITOLA¹² Cesta pomstychtivosti

Lawrence v Kansasu
první leden, rok 2005

Procházet se jakýmkoliv městem večer po přelomu starého a nového roku byla ta nejvíc smutná věc, jakou může člověk prožít.

Všechny domy vypadaly prázdné a opuštěné, všechno spalo a skoro nic nedýchalo – v těch pár hodinách i to sebevětší velkoměsto vypadalo opuštěně a bezútěšně; podle mnohých to byla ta nejlepší doba na uctění památky Hanka Daye.

Ovšem žádný lovec neodmítne příležitost k pití.

Pro ty největší notoriky je každá doba dobrá, pomyslela si Elisa netečně, když shlížela na dno své poloplné sklenice.

"Byl to dobrej chlap," poznamenal postarší lovec, kterého Elisa viděla poprvé v životě – alespoň si jeho tvář plnou vrásek v koutku úst a očí, orámovanou hřívou šedivých vlasů nepamatovala; podle toho, že tu obsluhoval, určila, že to bude barman Cliff.

"Jo," zamumlala, "říkají to. O mrtvých jen dobře."

Prohlédl si její vyhublou tvář pozornýma očima a potom zatřásl mohutnou hlavou, jako by dával najevo, že je zbytečné cokoliv říkat.

A taky bylo – co mohl říct, když jí zemřel otec, kterého dva roky neviděla? V téhle branži každý zná rizika: s tím do toho jdeme; proto nemáme rodiny a žádné jiné přátele kromě těch ostatních, kteří mají každý den nůž na krku.

"Žijeme na dluh," prohodila slabě. "Víte o tom?"

Hank Day byl dobrej chlap; to bylo víc, než o něm dokázala říct jeho jediná dcera: každý z nich ho znal víc než ona a to ji užíralo víc než to, že už nemá čas to zvrátit.

Smuteční řeč pronesl nad lahví whiskey jeho syn Josh, který vypadal mnohem starší než tehdy, když se k ní mlčky obracel zády u texaského upířího hnízda: vlasy měl delší, tvář protáhlejší, lícní kosti mu mnohem víc vystupovaly a oči měl unavené.

Jakmile skončil a tváře všech se obrátily do sklenic, odkud je poté zvedali jen neochotně a nízko, mechanicky svou sestru objal.

I to ale bylo víc než všechno, co mohli říct nahlas.

"Kdy si konečně promluvíme o tom, co nikdo tady nechce říct?" prohodila Elisa a prstem zamíchala polorozpuštěné kostky ledu ve whiskey na přípitek, které se ani nedotkla. "Kdo ho zabil, Joshi? Mám právo to vědět."

"Co čekáš, že ti řeknu?" opáčil s očima upřenýma na led. "Rozdělili jsme se v Illinois: já jel do Virginie a táta sem. Vím to od Johna Winchestera, měli se spolu sejít."

"Sešli se?" vyzvídala Elisa; informace ji probudily.

Josh si frustrovaně přejel dlaní po obličeji – na rozdíl od své sestry v sobě necítil potřebu najít viníka a pomstít se, ale protože to vypadalo, že to je jedná věc, která ji pomůže se s tím vyrovnat, vzdal se.

"Ne, John byl se svým starším synem Deanem někde na lovu; našel ho, sotva sem přijel a hned mi volal, ale nic nenašel."

To byla právě ta mezera, která Elisu dost dráždila.

"A to se jen tak vzdal?" opáčila znechuceně. "Nic nenašel, tak si nad tím omyl ruce a zase zmizel? John 'pekelnej pes' Winchester pustí stopu bez toho, aniž by našel vlka a neroztrhal ho na kusy? S tátou byli kámoši!"

"I přátelství má svý meze," odvětil Josh unaveně. "Hele, nikdo ti nebude bránit, když se budeš snažit najít něco sama, ale prostě... Nevrátí ho to, chápeš?"