⁰ELISA DAY a její třináctá komnata

KAPITOLA⁰¹ Narozena na Halloween

31. říjen roku 1981
Westlake ve Virginii

Josh přemýšlivě nakrčil nos a naklonil hlavu na stranu, ale i z tohohle pohledu ten malý uzlíček v mámině náruči vypadal podivně rudě a zmačkaně.

"Líbí se ti tvoje malá sestřička?"

Pokrčil rameny a přitiskl se otci do náruče pevněji; přes jeho rameno viděl do nemocniční chodby, kde přímo před máminým pokojem byl postavený automat na sladkosti: ty ho zajímaly mnohem víc než jeho malá sestřička.

"To je mi ale zlobivý chlapec!" poznamenala jedna ze sestřiček s potměšilým leskem v očích; položila na stolek tác s talířem zakrytým poklopem a laškovně ho polechtala pod bradou.

Mimoděk ucukl, až skoro vyklouzl otci z náruče a spadl na podlahu.

Byla mladá a krásná, s hřívou světlých vlasů a velkýma modrýma očima, ale něco na ní ho znervózňovalo: snad způsob, jak se na něj dívala a při tom si olizovala rty nepřirozeně rudým jazykem, nebo hladový výraz a dlouhé nehty?

"To stačí, Heleno," oslovila ji jeho máma přísně a zdravotní sestřička pod tíhou jejího hlasu sklopila oči a ihned se poslušně poklonila a zmizela.

Na Joshe udělalo dojem, že i když byla jeho máma zcela zřejmě vyčerpaná a pod linií tmavých vlasů měla čelo lesklé a mastné potem, stále měla tu samou hypnotickou sílu, která poroučela všem okolo. "Pojď sem, mac," přikázala trochu jemněji.

Poslušně se nechal otcem postavit na nohy a zpola se vyškrábal na její postel, aby měl lepší výhled.

Stáhla ruce níž a odhrnula dečku z malé tvářičky.

Zblízka byla ještě podivnější: nos, úzké rty a široké záhyby víček se navzájem jakoby dotýkaly, obklopovány tlustými, naducanými tvářemi. Na temeni velké hlavy měla několik jemných chloupků nazrzlé barvy; jemně po nich přejel prstem: na omak byly cítit jako prachové peří.

Upíral pohled na tu malou bytůstku, zatímco na tváři cítil matčin zkoumavý pohled. "Je to tvoje deirfiúr... sestra, víš?"

Poslušně přikývl. "Táta mi to říkal."

Neříkal prakticky nic jiného, když seděl, nebo se procházel sem a tam v čekárně, když kolem nich probíhaly zdravotní sestřičky v modrých šatičkách a bílých čepcích, doktoři v zelených papírových úborech, nebo pacienti v tečkovaných hábitech.

Po několika hodinách marného nicnedělání ho táta vzal do nedalekého McDonald's. Privilegium sedět na plastových židličkách u stolku a moct jíst kus horkého masa mezi houskou a velkým množstvím kečupu patřilo do téhle doby jen narozeninám.

Zatímco přežvykoval cheeseburger, táta mluvil.

"Tohle je důležité, Joshi," začal a propletl si prsty jen proto, aby je vzápětí zase rozpletl a položil na stůl. "Posloucháš mě?"

Josh přikývl a znovu si ukousl; kousek sýra mu vypadl mezi houskou a ústy a s plesknutím dopadl na stolek: jeho pozornost více než co jiného zaměstnávala vytáhlá silueta klauna Ronalda McDonalda.

Pozoroval ho, jak se skřípotem a tvaruje dlouhý nafouknutý balónek do tvaru připomínajícího psa, ale čím víc se na ten balónek Josh díval, tím víc viděl skutečného psa s chlupy, vlhkým čenichem a kývajícím ocasem.

"Pořídíme si psa?" vyhrkl najednou a přetrhl otci nit myšlenky.

Hank se zarazil a odmlčel se. "Joshi," začal a poklepal klouby prstů do stolu: rychle a trochu netrpělivě, "copak jsi mě neposlouchal? Hodně se toho u nás doma změní. Teď nemůžeme mít psa, víš?"