⁰ELISA DAY a její třináctá komnata

KAPITOLA⁰⁸ Zábava pro celou rodinu

17. září 2001
New York, NY

Chtěla odtamtud utéct: chtěla zmizet z toho dusného pokoje v pečovatelském domě a utíkat tak dlouho a tak daleko, až neuvidí jediný dům z celého prokletého New Yorku.

Místo toho se co nejmělčeji nadechla a co nejvíc nenuceně se na ženu před sebou usmála. "Já vím, že je to pro vás těžké," ujistila ji, přestože na ní jasně muselo být vidět, že to nedokáže pochopit," ale mohla byste mi –"

– říct, co se stalo? chtěla říct, ale včas se zarazila.

Polkla a se sklopenýma očima dořekla: "– napsat, co se vám stalo? Byla jste v zadní uličce u..." pohlédla do poznámek, "u japonské restaurace Kuchi o akeru, že?"

Japonská Američanka, jejíž jméno se Elisa ani nepokoušela vyslovit nahlas, přikývla a znovu se škytavě rozplakala: z koutků očí jí tekly obrovské slzy, co jí stékaly po tváři a vpíjely se do povlaku polštáře, už notně vlhkého.

Elisa se ze všech sil snažila vyhýbat pohledu na její ústa a nos, zakryté silnou lékařskou rouškou; přestože věděla, že otec ani Josh by se nerozpakovali, ona se nemohla podívat.

Místo toho raději sklopila oči a trochu ustoupila.

Než se ale stačila dát na útěk, Japonka po ní chňapla tak rychle, až se Elisa vyděsila, protože to bylo téměř nelidské; pevně ji sevřela zápěstí, až se chtěla s jekem vyprostit, ale ona si ji k sobě přitáhla blíž a zabručela, jak se pokusila promluvit.

S vyděšeným výrazem k ní přistrčila notýsek s tužkou, aby ji snad nenapadlo si roušku sundat a donutit ji, aby se snažila odezírat.

Žena – nebo snad dívka? – vděčně vzala tužku do neobratných prstů a naškrábala na papír několik čar; až po chvíli Elise došlo, že samozřejmě píše v japonštině, ale už neměla sílu na to, žádat ji, jestli by to šlo v angličtině.

Místo toho raději notýsek s díky popadla a utekla.

O HODINU POZDĚJI

Už po dvou dnech mohla Elisa s čistým svědomím říct, že nesnáší New York: byl roztahaný do stran, divoký, špinavý a uspěchaný.

Na ulici každý někam chvátal, vrážel do jiných, upíjel kávu v papírových kelímcích a nedíval se do stran, nebo snad nahoru; provoz byl o to horší, že všichni řidiči křičeli buď do větru, nebo jeden na druhého a každý se snažil být hlučnější než ostatní.

Elisa rozmrzele kráčela po chodníku a snažila se co nejméně vyčnívat z anonymního davu, což byla ta jediná dobrá věc na velkoměstech.

To, že nikdo nic neznamenal bylo nejlepší i nejhorší.

Dokonce i ta Číňanka, kterou něco napadlo u japonské restaurace byla jen číslo ve statistice tisíců podobně násilných případů, co se tu udály za posledních deset let – už jen rutinní rešerše minulosti jim sebrala všechnu energii.

Rozhodně to tátovi bylo znát na hlase, co se ozýval z hlubin telefonního sluchátka; opřela se o prosklenou stěnu budky a zamračila se. "Ale –"

"Teď nemám čas studovat čínštinu, Elisabeth," prohlásil unaveně: byl jediný, kdo jí tak po letech oslovoval a citelně to mezi nimi vytvářelo mezeru neporozumění a zmatku, "poslal jsem tě do nemocnice, aby ses naučila být samostatná! Zjisti, o co jde a potom zavolej."

Než stačila něco dalšího říct, slyšela už jen monotónní tútání položeného hovoru; s pevně stisknutými rty práskla sluchátkem do vidlice.