Just...come back to me!

- 28. hope and soulmate -

„Vážně si to musel udělat?" vyhrkla jsem a hleděla na Deana, který ležel v bezvědomí na zadním sedadle auta.

Sam pokrčil rameny a nasednul do auta.

„Už znovu ho neztratím," vysvětlil a připoutal se.

„Říkala si, že se choval zvláštně."

Pokrčila sem rameny a chovala v náruči mého syna. Sammy klidně podřimoval, v bezpečí.

„Myslím, že líbání a hlazení není normální chování Deana, kterého právě známe. Bylo to jako by ho přítomnost syna změnila. Jako by byl zpět, starý Dean," pousmála sem se.

„Stejně nechápu tu změnu," zamumlal Sam. Zadíval se na mě a přihmouřil oči.

„Ty snad nejedeš semnou?" „Vím, co chystáš...a nechci být u toho. Ani náš syn."

„Jak se dostaneš domů?" „Nejsem malá. Zavolám si taxi. Ozveš se mi, jakmile budeš úspěšný?"

Sam přikývnul. Udělal by vše, pro svého bratra.

Ale nechci sledovat, jak se ho bude snažit dostat z pekla, ve kterém teď je. Byla jsem u toho a schytala sem to.

„Ještě něco...Dean objímal Sammyho?"

Přikývla jsem „Sammy plakal a Dean ho utěšil."

„Takže jeho DNA se dostala na Deana?" Teď jsem se zadívala na Sama já.

„A pak se Dean choval jinak. Projevoval city..." zamumlala sem a Sam se pousmál.

„Zavolám ti...opatrujte se," mrknul na spícího Sama.

„Ty taky."

PO PŮL ROCE:

Každý den jsem čekala na telefonát a každý den se nic nestalo.

Sam byl potichu a neviděl důvod volat.

Je možné, že Deana vyléčí? Tolik jsem doufala, ale když se po pár měsících nic nezměnilo, mé naděje šli ke dnu a já se věnovala výchově Sama.

Žila jsem život, jako předtím, bez něj.

Ale stejně jsem si na něj vzpomněla. Třeba večer, když jsem šla spát a hleděla na volné místo v mé posteli. Tolik by se tam vyjímal. Nebo ráno, když jsem chystala kávu a jeho hrnek zůstal prázdný. Tolik miluje kávu.

Jak mu je? Trápí se?

Proč jsem se rozhodla držet dál od něj?

Pamatuji si, jak mi bylo, když sem jej našla v té budově, kdy zachránil Sama.

V náruči držel našeho syna a mě líbal. Úleva a radost se ve mně splétaly. Byla jsem šťastná.

Na pouhou chvíli.

' Chvíli jsme tam stály a líbaly se. Cítila jsem se zase celá.

„Co to je?" zeptal se a prohlížel se, jako by se viděl poprvé, pak se podíval na mě. „Já nevím, ale jsi to ty," šeptala jsem a prsty jezdila po jeho tváři. „Já také nevím, ale chci to. Chci nás. Cítím se tak volný," usmál se a znovu se naše rty spojili. V té chvíli jsme byli volní. '

Sammy mě činní šťastnou, ale bez Deana jsem poloviční.

Dean je má půlka, má spřízněná duše.

Zrovna jsem uložila Sammyho, zaspal mi v náruči a jemně ho položila do postýlky. Zakryla do peřinkou a uslyšela zvonek. Vzala jsem chůvičku do rukou a potichu zavřela dveře.

Seběhla jsem schody a vydala se k hlavním dveřím.

Jakmile jsem je otevřela, dech se mi zadrhnul a v pohybu sem se zaseknula.

„Copak mě nepřivítáš doma?"

Překvapeně jsem si prohlížela Deana. Stál na prahu mého domu.

Hleděl na mě a já hleděla na něj.

„Pokud mi slíbíš, že už neodejdeš. To bych už nezvládla," zašeptala jsem a trhaně se nadechla.

Dean se usmál, až sem málem omdlela.

„Už nikdy," přikývnul.

V tomto momentě sem se usmála a objala ho.

Zachytil mě v náruči a držel kolem pasu.

Byla jsem celá. Má druhá půlka se vrátila.

„Zase povyrostl, a já tady nebyl," Dean hleděl na spícího Sammyho. Opíral se o dveře pokojíčku. Objala jsem ho zezadu kolem pasu a políbila na rameno.

„Teď tady budeš. To je nejdůležitější. Chyběl si nám."

Dean se otočil v mém náruči a prsty pohladil můj krk.

„Vy mě taky. Doba, kterou jsem strávil s bráchou, byla těžká. Ale jsem mu vděčný. Přišel na to, jak mě vyléčit, aniž by ublížil Sammymu."

„Má to něco společného s jeho slzami?" zeptala sem se. Dean přikývnul. „Náš syn je velmi vyjímečný. Svým způsobem mě zachránil."

„Já vždycky věděla, že je úžasný," usmála sem se.

„Jako jeho máma," Dean si zkousnul ret a sklonil se ke mně.

„Půjdeme vedle, abych ti ukázal, jak moc se mi stýskalo? Nechci vzbudit Sama," šeptal, jeho rty byly velmi blízko mých.

„Prosím."

********

Po dlouhé době nový díl! 

Blížíme se do konce, možná ještě dvě kapitoly a bude hotovo!

Nebojte se napsat komentář, či dát hvězdičku...budu ráda! :) 

Dlouho jsem nic nepřidala, totiž, jak ze mě odpadl stres ze školy, tak spadla i potřeba psát...(raději sem psala, než se učila) :D a neměla jsem moc nápadů, jak pokračovat, tak sem se do toho dala dnes. 

Další díl bych možná přidala o víkendu, uvidím :)