„Dean je mrtvý," tahle věta mi v hlavě rezonuje stále, i po pár měsících ji vnímám, jako by to bylo včera, kdy mi Sam volal a sdělil mi tuhle novinku.
Dean umřel v boji a nevrátí se.
„Zapomeň na něj. Bude to tak lepší. Tohle by chtěl, tolik tě milo...
Najednou jsem se probudila a vyděšením zakřičela. Posadila jsem se a podívala se kolem sebe. Bez přemýšlení jsem natahovala dlaně, jako bych se chtěla něčeho dotknout.
Vzal mi mého syna...
Můj mozek začal pracovat a já se rozhlížela kolem sebe.
Dean spal na židli a hlavu měl položenou na mých stehnech. Můj křik ho probudil, vyděšeně zamrkal a zvedl se ze sedu.
„Co se děje? Jsem tady! Je to v pořádku..." mumlal a chytil mé ruce.
Dlaněmi přejel po mých rukou nahoru, až chytil mou tvář do dlaní. Podíval se do mých očí a olíznul si rty. „Něco se ti zdálo?" zeptal se a já zalapala po dechu, stiskla víčka a vzpomněla si na jeho slova.
Náš syn je řešením jeho problému. Odnesl našeho syna.
Vytrhnula jsem se z jeho sevření a odtahovala jeho ruce.
„Drž se ode mě dál. Kde je? Kde je náš syn!!" rozkřikla jsem se a prsty si bezradně zajela do vlasů.
Dean se zmateně držel dál a ukázal na druhou stranu pokoje.
Podívala jsem se a uviděla postýlku s miminkem. Vydechla jsem si, až mi vyhrkly slzy.
„Neodnesl si ho..." zašeptala jsem a snažila se vstát z postele. Ihned jsem ucítila bolest v podbřišku. Chytila jsem se za břicho a bolestně zakňučela.
„Mio, proboha," Dean oběhl postel a dal mi podporu, abych nespadla z postele, jak jsem se překláněla.
„Co se děje? Proč se tak chováš?" Držel mě za ramena a díval se mi do očí.
Olízla jsem si suché rty a polknula. Okamžitě jsem ucítila tíhu na hrudi. Vypadal, že trpí, když tak na mě koukal a já měla výčitky svědomí.
„Odnesl si ho," zaštkala jsem a nemohla jsem zastavit slzy. „Ani jsem ho nepochovala, a tys ho odnesl." „O čem to mluvíš?" Dean zamumlal.
Pomohl mi do postele a já se posadila. Držel mi ruku a díval se na mě.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
„Měla jsem sen," došlo mi. Všechno se mi zdálo. Bylo to tak opravdové, že jsem tomu uvěřila a nepoznala rozdíl mezi snem a realitou. Ta bolest, když odnášel našeho syna, byla tak hluboká a silná, že po probuzení jsem ho chtěla hned ochránit před Deanem, před celým světem.
„Říkal si, že si našel způsob, jak se zbavit znamení. Byla jsem po porodu, jako teď a měl si v rukou našeho syna. Chtěla jsem si ho pochovat, ale ty si tomu nedovolil. Řekl si, že je potřeba prolit krev potomka lovce. Našeho syna. Chtěl si ho obětovat," zašeptala jsem, otírajíc si slzy z tváří.
Dean zavrtěl hlavou a stiskl mi ruku. „To bych nikdy neudělal! Nikdy! Chci, aby sis to pamatovala. Miluji tebe a naše dítě!"
„Bylo to tak živé. Tak bolestivé. Nemohla jsem nic dělat. V tom snu si mě zradil, obětoval naše dítě a mě zbyl akorát pocit zrady a díra v srdci. Měl si tak chladný pohled. Byl si ochoten udělat vše, aby ses zbavil té značky."
