My Stalker[CZMLFF] [ZRUŠENO]

24. Kapitola

,,Jdeme uuuuuuž" flákla jsem hlavou o stůl.

,,Marinette! Notak! Nejsi malá, takže nemusíš mlátit do stolu. Jenom to dojím a půjdeme"

Ale já chci na pláž!

Chvíli jsem pozorovala lidi, kteří procházeli do dveří.

,,Můžeme" máma vzala do ruky talíř a chtěla ho odnést, ale byla jsem rychlejší, takže jsem ho doslova popadla a zmizela s ním na odkládací pultík.

,,Taak a teď můžeme jít" oba jsem popostrčila dopředu.

***

Znovu jsem se potopila a pozorovala hejno malých rybek, které plavali přímo pode mnou.

Rychle jsem vyplavala, abych se mohla nadechnout.

Spokojeně jsem se ohlédla okolo.

Táta si četl knihu a máma ležela na lehátku.

A já se prostě jentak válím v moři.

Taková velryba tady...

Když jsem v moři strávila asi dvě hodiny, naposledy jsem se potopila a vynořila se.

Jenomže jsem narazila do nějakého dítěte, které začalo brečet, i když naprosto nechápu proč.

Rychle jsem se začala omlouvat, ale jakmile přiběhla jeho máma a začala na mě mluvit jazykem, který absolutně neznám, radši jsem vylezla ven.

Když jsem vylezla, hodila jsem na sebe šaty a sundala si potápěčské brýle.

,,Jdu si na pokoj pro knihu" oznámila jsem tátovi, popadla klíče a vydala se směrem k hotelu.

S broukáním jsem došla na recepci a z recepce k výtahu.

Když se otevřel vesele jsem vstoupila dovnitř.

Zmáčkla jsem 4 patro a opřela se o stěnu.

Když výtah dojel do cíle, dveře se otevřeli a já vyskočila ven.

,,Auvajs" vydala jsem ze sebe přidušeně.

Ano přesně tak...

Chytrá Mari musela někoho sejmout!

,,I'm sorry" zvedla jsem pohled k osobě, která se válela vedle mě.

,,To nic" chlapec s blonďatými vlasy a modrýma očima se mile usmál a pomohl mi vstát.

,,Ty mluvíš francouzsky" zeptala jsem se rychle.

,,Jo. Ty taky...Jsi z Francie?" Zeptal se vesele.

,,J-jo...Z Paříže"

,,Já jsem Felix a ty?" Podal mi ruku.

,,Marinette" pomalu jsem ji stiskla a pak jí nechala spadnout zpět podél těla.

,,Moc krásné jméno. Rád jsem tě poznal, snad se ještě potkáme" mrkl na mě a vlezl do výtahu.

S úsměvem jsem se vydala dál do chodby, dokud mě nevyrušily desítky pištících hlasů.

Zmateně jsem zakroutila hlavou, ale šla jsem dál.

Po dvou krocích se na mě doslova vyvalila lavina dívek.

V obraně jsem dala ruce před sebe, ale i tak jsem si připadala jako koberec, po kterém si někdo jen tak for fun dupe jako slon.

,,Běž" cizí ruka mě popadla za tu mou a táhla zpět směrem k výtahu.

Tahle scéna je jak Indiana Jones, utíkající před kamenem...

Akorát je tu místo kamene horda pištících stvoření, nejspíš dívek...

Konečně jsem se stihla podívat i na osobu, která mě vlekla do výtahu, alias místa spasení.

Ani mě nepřekvapilo, že to byl ten kluk z dopoledne...

Nestihla jsem nad tím nijak víc přemýšlet protože nás dovlekl do výtahu a zmáčkl nejvyšší patro.

Dveře se zavřeli akorát včas, než by sem stihli ty holky doběhnout.

Jsou jako zombíci...

,,D-díky?" Vydala jsem po chvíli trapného ticha.

,,O-ou...Uhm, n-nemáš zač" nervózně se usmál.

,,Co to s nimi je?" Nebavil mě jeho pohled, kterým si mě prohlížel.

,,Ty mě neznáš?"

,,Měla bych?"

,,A-asi ne" jeho zmatený výraz vystřídal úsměv.

,,Moje jméno je Adrien" popadl mou ruku a políbil jí.

,,M-Marinette" snažila jsem se skrýt rudé tváře.

,,Moc krásné jméno"

,,J-jo" zabodla jsem pohled do země.

,,Odkud vlastně jsi?" Usmál se.

,,Z Paříže. Ty?"

,,To je náhoda. Já taky"

,,V-vážně?"

Souhlasně kývl, ale můj šestý smysl mi říkal, že ví něco víc než já...

Výtah se s cinknutím otevřel.

,,Tady vystoupím. Snad tě ještě někde uvidím" Vystoupil a já ještě pořád v šoku znovu zmáčkla 4 patro.

Opatrně jsem docupitala k svému pokoji.

Rychle jsem vešla dovnitř a zabouchla za sebou.

Popadla jsem knihu a pro jistotu jsem ještě vylezla na balkón.

Co kdyby byli náhodou venku...

Ještě nechci umřít a už vůbec ne tak, že mě ušlape horda pištících holek!