⁰ELISA DAY a její třináctá komnata

PŘED ZROZENÍM LIDSTVA

"Je tu krásně, viď?" pronesl a aniž by čekal na odpověď, tiše pokračoval: "Kdybych měl svořit tisíc květů, žádný by nebyl tak krásný jako to, co příroda dokázala vytvořit sama."

Váhavě přitakal a zadíval se na letní louku.

Starší anděl se na něj podíval s mírným úsměvem a položil mu ruku na rameno. "Nevíš, o čem tu mluvím, viď? Jsi ještě moc mladý na to, abys pochopil, co Otec na Zemi vytvořil a jaké následky by to mohlo mít."

"Následky, bratře?" osmělil se zeptat.

Konečky prstů pohladil okvětní plátky růže. "Ty jsou pyšné," řekl starší anděl a aniž by to vysvětlil, zamžoural očima na jasné nebe: vypadalo to, že přemýšlí, jaká slova použít. "Tohle všechno," řekl nakonec a rukou obsáhl louku, nedaleký břeh jezera s plovoucími lekníny na hladině a vítr šumící v lesích, "Otec stvořil pro lidi."

Přikývl; tomu rozumněl. "Ano, bratře."

"Aby se radovali, smáli se a žili," pokračoval anděl rychleji a zadíval se na své ruce, které pomalu sevřel v pěst, "aby byli šťastní a dělali radost Jemu."

"Nám také," namítl zbrkle a oči se mu rozhořely, "aby se radovali a my mohli mít radost z nich, aby žili a my mohli žít nad nimi v Nebi, abychom nad nimi bděli a přinášeli jim dary, lásku a svou úctu, jakou ty přinášíš svým květinám!" Sklonil hlavu, když si uvědomil, že příliš mluvil. "Odpusť, bratře."

"To je v pořádku," odvětil starší anděl a s mírným úsměvem mu přejel koncem křídla po tváři. "Jen mluv, bratře. Máš pravdu," uznal mírně, "naprostou pravdu. Řekni mi, proč Otec stvořil člověka smrtelného? Mohl mu přece darovat věčný život a křídla."

Mladší anděl znejistěl: tohle byla skoro hříšná myšlenka.

Na chvíli nad tím přemýšlel, překvapený změnou tématu, zatímco starší anděl trpělivě čekal a stál nad ním, jeho bratr si prohlížel květiny, lesy, jezero a louku ve snaze najít odpověď.

"Protože... Protože jsou krásní," vyhrkl najednou.

"Duše je přece také krásná a je nesmrtelná."

"Ano," souhlasil mladší anděl opatrně, "ale tělo je krásné, protože je smrtelné. Protože... Protože jako květina se zrodí a uvadne, člověk se narodí a zestárne: pomíjivost je činí prchlivými a nádhernými.

Protože všechna krása musí zemřít."