Adoptovaná mafií

7. Židličky

"Drahá Caitlin ten náhrdelník ti sluší a podle toho, že ho nosíš se ti líbí, to jsem rád. A snídaně taky doufám chutnala."

To je trochu děsivý, že ví jak mi sluší ten náhrdelník. Když já ho nikdy neviděla. Snad budu mít větší štěstí.

Vydala jsem se do společenské místnosti. Sedla jsem si na gauč a rozhlédla se kolem. Moji pozornost upoutaly záhadní pánové. Chvíli se bavili s ředitelkou domova a pak se vydali směrem ke mě.

Jeden měl hnědo-čokoládové oči, vlasy hnědé, ulízané dozadu a černý kabát. Druhý měl pomněnkové oči, vlasy též hnědé až kaštanové, rozcuchané a černou košili. Třetí byl tentokrát blond, ale konečky hnědé, asi se barví a bílou košili a na očích sluneční brýle, v místnosti.

Zastavili se a začali se rozhlížet, jejich zrak zpočinul na mě. Kývli mým směrem a sedli si na malinké židle pro malé děti, i když pod oknem za nimi byly normální židle. Vypadali komicky, tvrdí chlapi na malých dětských židličkách. Musela jsem se pousmát. Vytáhli telefony a něco na nich dělali. Takhle tam seděli asi půl hodiny. Pak přišel asi jejich kamarád. Byl to on, ten co mě zachránil, na ty oči nikdy nezapomenu. Doslova jsem na něj zírala.

Všiml si mně sakra, on si mě všiml. Vydal se ke mě, šel ke mě pomalou a děsivou chůzi. Přišel ke gauče, na kterém jsem seděla, dřepl si přede mně, já sklopila zrak a on promluvil.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Nová kapitola je tu, ouuu jeeeee. Doufám že se líbí.
Budu ráda za komenty atd.