Deadly races! 1. [H.S.]

-72-

"Koukej" ukazuje mi Harry z okýnka na pomalu se rozrůstající Anglii. Jako kdyby se mraky rozestoupily a Anglie se mi ukazovala v celé své osvětlené kráse. Je už tma, ale i přesto jde poznat, že méně osvětlené vesničky mizí a světla se množí, jako kdybych chtěly naznačit, že tohle už je město.

"Páni" pozoruji ten svět pode mnou a říkám si, jak se ve světě může objevovat tolik zla. Ty zrady, krádeže a vraždy. Nespočet další věcí, které ubližují člověku jako takovému. Mám chuť křičet, proč existuje bůh, když byly a jsou ve světě války. Kolik nevinných lidí je potrestáno a kolik jich je usmrceno. Dostanu někdy odpověď na to, proč se mám modlit k bohu, když vidím, že převládá zlo? Modlila jsem se každý den. Těsně před spánkem. Naše rodina věřila v boha. Ale po smrti mých rodičů už nebyl důvod k Němu promlouvat. Zlomil moje srdce a zničil dětské sny. Čím je člověk starší, tím víc mu dochází, co dokáže udělat víra v něco nad naše chápání. Církev? Banda "stoupenců" božích, kteří dál a dál upravují pravidla víry.

"Nad čím přemýšlíš?" dívá se na mě Harry.

"Nad vším možným" usmívám se a snažím se tak zakrýt můj vnitřní zmatek.

"Vážení cestující'' ozvalo se z reproduktorů. Očividně budeme přistávat. Konečně, protože mě bolí prdel. Zvednout si nohy nahoru? Nepřípustné. Ještěže jsem si je směla alespoň dít pod sebe. Let trvající deset hodin? Změna času? Co se to se mě právě děje. Přijdu si jak v jiném světě. Přistání proběhlo jako na drátkách. Věřit, tak poděkuji bohu. Místo toho řeknu jen 'Děkuji'.

Začínám si sbírat své věci a už se chystám konečně vypadnout. Trochu rozhýbat zdřevěnělé nohy.

''Na cestě zpátky mám vymyšlenou zábavu'' nahne se ke mě Harry, když procházíme mezi sedadly k východu.

''Jakou?'' pootočím se na něj, ale svůj pohled zase směřuji pod nohy, abych náhodou o něco nezakopla.

''Tohle'' zaklepe rukou na dveře od záchoda.

''Ne'' zavrtím hlavou, ale směji se.

''Proč ne? Bylo by to mé poprvé. To tě neláká?'' slyším v jeho hlase tu nesnesitelně sexy nadrženost.

''Ne'' lžu. Neláká mě jeho poprvé. Láká mě vzrušení z toho, že by nás někdo mohl načapat.

''Ale notak. Určitě si to chceš rozdat v letadle. Jen si to nechceš přiznat nahlas'' už zase začíná. Přesvědčuje mě tak skvěle, že by nedokázal říct ne vůbec nikdo. Je v tom mistrem.

''Harry'' protočím očima.

''Rozmysli si to'' okamžitě se objeví po mém boku a chytí mě za ruku. Líbí se mi ten pocit, že mě zase Harry Styles drží blízko u sebe.

''Chyběli mi ty tvoje úchylárny'' víc se na něj natisknu.

''Mě si víc chyběla ty'' ruku, co mě drží za tu mou, si přehodí přes mé rameno a tím jako kdyby dával najevo, že už patřím jen a jen jeho spárům. Vtahuje mě do sebe tak silně, že už nemám sílu se ani bránit. Možná, že se ani bránit nechci. Toužím po tom být konečně silně milována. Jenže zde vyvstává otázka. Dokáže mě Harry vůbec milovat, ale trochu? Dokázal by to? Ví on vůbec, co to znamená milovat?

''Jo'' řekne Harry a dívá se na mě. Právě jsem naprosto vykolejená. Mluvila jsem snad nahlas. Nebo mi čte myšlenky.

''Tak tady máte klíč'' řekne Bennet a já se překvapeně podívám i na něj.

''Vnímala jsi vůbec?'' snaží se Harry schovat široký úsměv. Mlčím.

''Jsme spolu na pokoji. Plnoletí jsme byli a tak to není tak velký problém'' zubí se Harry.