Deadly races! 1. [H.S.]

-70-

Sakra! Vidím malého Harryho, jak pláče a velkou mužskou osobu, jak na něj křičí a mlátí ho. Pane bože Harry. Ty moje pokřivená osůbko. Tolik slitování jen nad ním. Teď vím, že potřebuje lásku. Mojí lásku. Jsem rozhodnuta mu ji opravdu dát. Všechnu.

Hned se oblíkám a díky podělanému dešti vycházím s kapucí na hlavě. Cesta je snad nekonečná a já mám pocit, jak kdybych snad měla přijít pozdě. Jako kdyby se mu něco mělo stát. Nebo měl udělat jen nějakou blbost. Moje srdce puká. Tenhle člověk nevyrůstal v lásce.

"Líbí se ti to kočičko?" nechutný hlas vedle mého ucha. Znovu mi sahá na prsa. Znovu cítím jeho alkoholem nasmrádlý dech.

"Vyliž si" moje drzost zase vítězí. On neví, že když se zavřou dveře, tak brečím. Prosím boha, aby mě odsud dostal.

"Můžu vylízat tebe" snaží se snad znít svůdně?

"Znovu se jí dotkneš a ufiknu ti ho" anděl z nebes. Paul mezi dveřmi. Za ním Shadow. Cítím úlevu. Ale najednou mám nůž na krku.

"Jeden krok a podříznu jí, jak prase na jatkách" vyhrožuje.

"Tak jen do toho" plivnu mu pod nohy.

"Drž hubu ty děvko" facka. Pálí mě tvář.

"Hajzle" Paul rychlým krokem po něm skočil a začali se prát. Shadow mě mezi tím rozvázal. Výstřel. Tělo toho nechutného chlapa leží bezvládně na zemi. Chystám se utíkám, i když vůbec nedokážu používat nohy.

"Sakra" výkřik. Sirény. Policejní sirény. Hledám jiný východ. Maximálně tak kanálem. Paul odhrnuje výko a já jdu první. Ještě mi rychle dává svůj telefon, abych svítila na cestu. Je mi jedno, že to tady nechutně smrdí. Chci už jen být doma. V bezpečí.

"Policie" několik hlasů najednou. Já tedy rychle utíkám nějakou uličkou pryč. Vůbec nevím, kam jdu. V kanálech se dá i ztratit. Mám teď strach. Jediné co mě drží v klidu ke světlo z baterky na telefonu.

"Stůjte" křičí někdo. Doufám, že to není na mě. Rychle zhasínám světlo baterky.

"Tak stůjte. Policie" hlas se vzdaluje. Shadow. Paul. Sakra! Vracím se, ale už nevím, jestli jdu správě. Nejdu. Hodinové bloudění kanálem. Signál žádný. Baterie poloviční. Zmatek v hlavě. Strach, který se mě drží jak klíště. Konečně vidím žebřík, po kterém lezu nahoru. Jsem někde v prdeli. Tuhle ulici neznám. Signál tu ale je. Vytáčím Jarreda 

"Paule!" skoro křičí.

"Jarre" vzlyknu.

"Jay. Kde jsi? Jsi v pořádku?" zmatkuje. Padám na kolena. Sirény blízko mě. Rychle se schovávám za popelnici. Srdce až v krku. Ať už tohle skončí.

Vycházím schody a přicházím k jeho dveřím. Ťukám, ale nic. Opakuji to tak dalších pět minut. Pořád nic.

"Odjel" objevil se vedle mě najednou Liam. Lekla jsem se jako prase.

"Kam?" zrychleně dýchám.

"Domů" opře se Liam v klidu o stěnu. Kde se tu vlastně sakra vzal?

"Domů?" ptám se ho, jako kdyby mi to právě sám neřekl. Domů jako do Anglie? Nebo ke mě domů? Kde má kruci domov?

"Jo. Bydlí s tátou" vysvětlí mi Liam a nastane ticho. Co teď? Nevím, kam se přestěhovali. Smutný obličej a šouravým krokem zase zpět do svého pokoje. Liam po mém boku. Ticho, které mě snad udusí. Nepříjemný pocit z tohohle všeho.