Andělův ďábel // 5SOS (Luke Hemmings)

Porod

„Prosíme všechny, aby se připoutali, za přibližně půl hodiny budeme přistávat," ozvalo se v letadle. Konečně, už je chvíli a jsem u tebe, Kaylo...

****

Na letišti jsem si celkem rychle našel tašku mezi ostatními kufry a spěchal před budovu chytnout si taxíka. Když se mi tak povedlo, řekl jsem mu adresu našeho domu s kluky a pak už jen čekal, až k němu dojedeme. Jakmile jsme se objevili v ulici, doufal jsem, že si mě Kayla ještě nevšimne, protože kdyby jo, nemusela by mi pak ani otevřít dveře.

Zaplatil jsem a rychle vystoupil za auta. Zamířil jsem ke dveřím domu, kam jsem se snažil dostat co nejrychleji. Vybalil jsem si věci u sebe v pokoji a převlékl se. Přemýšlel jsem, jestli mám jít za ní rovnou, nebo jestli mám čekat do zítřka, ale nemohl jsem si pomoct.

Seběhl jsem po schodech dolu až k hlavním dveřím a oknem se díval na její dům. Nevypadlo to, že by byla blízko oken tak, aby mě zahlédla, proto jsem se tedy odhodlal a šel za ní. Překážku mi ale nastolila brána domu. Chtěl jsem jí přelézt, jenže si mě všimla Destiny, která letěla k bráně a štěkala jako udivená. Bál jsem se, že by mohla Kayla vyjít z domu a vidět mě, tak jsem se snažil Destiny odlákat, ale nějak se mi to nedařilo.

„Destiny!" Podíval jsem se rychle ke dveřím, ale neotvírali se. Pes se tím směrem taky podíval. „Nech toho." Destiny mi věnovala ještě jeden němý pohled a šla zpátky dozadu na zahradu. Měl jsem šanci proklouznout. Přelezl jsem bránu, a co nejrychleji šel ke zvonku. Ještě než jsem zazvonil, srovnal jsem si v hlavě, co jí vlastně chci říct. Že mě to hrozně mrzí, že jsem se dozvěděl o dítěti, a že jsem připraven se o něj i o ni starat. Pochyboval jsem, že by mi to nějak pomohlo, ale za pokus jsem nic nedal.

Konečně jsem se rozhodl zazvonit. Zhluboka jsem se nadechl a čekal, až se otevřou dveře. Stalo se. Stála tu přede mnou, s velkým bříškem, překvapená. Beze slov, bez jakýchkoliv gest mě sledovala s lehce otevřenou pusou. I já na ni hleděl jako bych spadl z višně. Vypadala mnohem lépe, než jsem si ji pamatoval a nebylo to tím bříškem. Přišla mi krásnější, otevřenější... a to jsem s ní ještě neprohodil ani slovo.

Když se konečně vzpamatovala, chtěl zavřít dveře, ale já jí zadržel. Dal jsem mezi ně nohu a zase je otevřel. „Omlouvám se," řekl jsem a sledoval ji. Překvapivý výraz vyměnil výraz nenávisti. „Trochu pozdě, ne?" Odsekla. „Odejdi, nechci tě tady!" Skoro to zařvala.

„Ne, prosím, nekřič, můžeme to vyřešit." „Vyřešit co?! To, že jsi odjel a já se to musela dozvědět z netu? To, že jsi mi udělal dítě? To, že jsi mi vlastně zbořil celý můj svět s tebou?" Jak to tak vyjmenovávala, cítil jsem se hrozně jako nikdy. Takhle moc jí to vzalo a byla to moje vina. Všechno.

„Kaylo, prosím, vyslechni mě, chci to probrat. Chci se o to dítě starat," řekl jsem zoufale. „Ale co když nechci, aby ses o něj staral?" „Je to přece i moje dítě! I kdybys ho teď neměla, chtěl bych ho jednou."

„Luku, nehodlám o tom s tebou –," nedořekla to, viděl jsem jí v očích bolest. „Co se děje?" Zašeptal jsem a přešel k ní blíž. „Nech mě," sykla a dotkla se bříška. Došlo mi, co se děje.

Vyběhl jsem do její ložnice a hledal nabalenou tašku. Sakra, přece musela být připravená! Nakonec jsem jí našel pod postelí a vrátil se co nejrychleji ke Kayle. Ta vypadala, jako by měla rodit tady a teď.

„Odvezu tě," řekl jsem spěšně a vzal klíčky od jejího auta z věšáku. „Zapomeň." Ignoroval jsem ji a pomohl k autu. Ačkoliv odmlouvala, šla se mnou, aniž by si postěžovala. Zhluboka se nadechovala a zase vydechovala. Posadil jsem jí na místo spolujezdce a sám rychle nastoupil. Tašku jsem odhodil na zadní sedadla a rychle vyjel do nemocnice. Celou cestu jsem byl nervózní, abych to stihl včas. V polovině cesty jsem si vzpomněl, že bych tam měl aspoň zavolat, aby čekali před budovou.

Když jsme se konečně dostali před nemocnici, stály tam už sestry s vozíčkem. Vyběhl jsem z auta a otevřel Kayle. Pomohl jsem jí vystoupit a posadil ji do vozíčku. Cítil jsem, jak mi přitom silně stiskla ruku a nehodlala mě pustit. Podívala se na mě bolestivým a prosivým pohledem. Jemně jsem jí pohladil po tváři a šel vedle ní. Doktor mě k ní nechtěl pustit na sál, což jsem trochu nechápal, ale neměl jsem chuť se s ním hádat, i když jsem moc chtěl. Chtěl jsem být u toho s ní. Čekal jsem tedy v čekárně před dveřmi, ale za chvilku ze sálu vyběhla trochu vyděšená sestra.

„Vaše dívka vás volá, pan doktor se z ní asi za chvilku zblázní," vychrlila na mě a zase zmizela v místnosti. Usmál jsem se pro sebe, tohle byla Kayla! Vzal jsem tašku s věcmi a následoval sestru rychlým krokem na sál. Kayla tam ležela a doslova řvala bolestí. Došel jsme k ní a vzal jí za ruku, kterou drtila v pěst. Pootevřela oči a podívala se na mě.

„Jsem tu pro tebe," zašeptal jsem a hladil ji. Znova zaječela. Trhalo to uši, jenže jsem tu nebyl pro to, abych kritizoval, ale proto, abych jí tu podpořil a pomohl.

Takhle to bylo ještě dobrou půl hodinu, než doktor konečně zahlásil, že se jde na to. Dával Kayle instrukce, co má dělat a kdy. Ve chvíli, kdy zavelel, že má Kayla tlačit, ozývalo se sálem nadávání a všechno možné.

„Už jen jednou, zvládnete to!" Věnoval jsem Kayle povzbudivý pohled a pohladil ji. „Zvládneš to," zašeptal jsem a políbil ji na čelo. Jako bych jí tím dal sílu, nadechla se a zatlačila. Najednou bylo v pokoji ticho, jediné, co bylo slyšet, byly Kayly nádechy a výdechy.

Ticho v místnosti narušil pláč. Dětský pláč. Oddechl jsem si a usmál se. Sestřička si vzala malého prcka a šla ho umýt. Já se sehnul ke Kayle a hladil ji.

„Zvládla si to," usmíval jsem se a hladil ji. Pořád mě pevně držela za ruku. „To díky tobě," šeptla a jemně se usmála.

„Slečno Black?" Ozval se hlas sestřičky, na kterou jsme se oba podívali. „Máte holčičku."

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hi Guys! Nová kapitola, Porod, pro vás! Snad se vám líbila... potřebuji totiž od vás VŠECH výpomoc! 

Jak byste chtěli, aby se jmenovala dcerka Luka a Kayly? Nějaké jméno mě napadlo, ale nevím přesně a proto se chci zeptat vás :) To jméno, které se mi bude líbit nejvíce, vyberu a ten, kdo ho napsal, bude mít v příští kapitole věnování, jako díky :))

Mám vás všechny hrozně ráda, děkuji za votes, přečtení a byla bych hrozně šťastná i za komentáře :))

Mějte se krásně, další kapitolu zkusím přidat dříve :)

Pav ^^