Rebel Love Song II. h. s. ICZI

Chapter thirty-three.

V chodbě se ozvou kroky. Harry je vzhůru. Niall se zasekne v půli věty a naše spočinou na rozespalém Harrym. ''Co tady děláš?'' zachraptí ne zrovna příjemně směrem k Niallovi. Povzdechnu si, a narovnám se. Niallovy ruce pustí mé tělo. ''Usnul jsi s Hazel a já ho chtěla vidět.'' objasním mu, jeho obočí klesne tak, že se téměř spojí. ''Myslím, že bys měl jít.'' pronese po delší odmlce a já okamžitě vyhledám Niallovu ruku, načež se Harry zachmuří ještě více. ''Pozvala jsem ho, zůstane tady.''

Snaha zůstat v klidu začíná být marná, nechápu co má Harry za problém. Niall je přeci i jeho kamarád. ''To je v pohodě, Kay.'' uklidní mě Niall a stiskne mou ruku. Pohlédnu mu do tváře a on se usměje. Zvedne se z pohovky, před odchodem mě ještě políbí na čelo, a zmizí.

''Co máš za problém?'' zavrčím, Harry si mlaskne a odbije mě mávnutím ruky. Tady se někdo vyspal přímo do růžova. ''Wow.'' odvětím pouze. ''Nedoufal jsem, že první co po probuzení uvidím, bude Niall, jak tě pevně objímá a tiskne k sobě.'' zahučí z kuchyně. On snad žárlí? Jistě, že žárlí. Vždy žárlil. Jeden fakt mu ale zásadně uniká, nepatřím mu. ''Jsi směšný.'' z mého hrdla se vydere uchechtnutí. Harry vykoukne z kuchyně, vypadá naštvaný a to dost. ''Cože jsem?!'' zavrčí a kráčí ke mně. ''Směsný, směšný a trapný.'' nutí mě před ním couvat, avšak se stále usmívám. Opravdu je to vtipné, to že mě někdo objímá, není vůbec jeho starost.

''Proč?'' opře si ruce o zeď, takže prakticky nemám kudy utéct. ''Nejsem tvá, může mě objímat, kdo chce.'' zatne čelist a zadívá se mi do očí. ''Nechci, aby se tě dotýkal někdo jiný.'' zašeptá a zaměří se na mé rty. Náhle mě smích přejde a začnu se modlit, aby to nedělal.

Nakloní se o něco blíž, ale já pohnu hlavou na stranu a vyklouznu mu. Rozejdu se do své ložnice, předtím než otevřu dveře, chytne mou ruku a přitáhne si mě hned k sobě. Jeho dlaň přitiskne na mou tvář, a v mžiku přitiskne své rty na ty mé. Zůstávám zaskočena a na jeho polibek neodpovídám. ''Budeš moje za všech okolností.'' zaskučí do polibku. Přímo zoufale mě obejme a přitiskne mě ke zdi. ''Potřebuju tě.'' rukou mi zajede do vlasů a zatáhne tak, abych měla hlavu zakloněnou. Zaskočeně zavzdychám. ''Chci být s tebou. Chci, abys mě milovala tak jako kdysi. Chci tě držet v náručí, klidně celé hodiny. Chci vědět, že jsi celá jen moje. Vím, že ze mě šílíš, že mě nemůžeš vystát. Že ti komplikuju život, ale já tě kurva miluju Kaylee Evansová.'' po té smršti slov opře své čelo o to mé a ztěžka dýchá. Chci něco říct, ale cítím se jako bych zapomněla mluvit. Dokonce bych si i možná přála zapomenout.

Chytím jeho hlavu do dlaní a zkoumavě se mu zadívám do očí. Jsou opravdu dech beroucí. Při pohledu do nich, si vzpomenu snad na všechny situace, kdy sem v těchto očích hledala odpovědi, pocity ...

Teď je to stejné. Hledám v nich cokoliv, co by mi napovědělo, co by mi ukázalo cestu. Ale jediné co v nich vidím, je zmatek, strach, a zoufalost. ''Nemůžu, Harry.'' zašeptám tak tiše, že to spíše vypadá, že si to říkám pro sebe. Z jeho úst se vydere tichý povzdech a jeho stisk kolem mého těla zeslábne, až postupně úplně vymizí, když své ruce spustí zpět podél těla. ''Co mám udělat? Podívej se na nás.'' zachraptí a lehce se pousměje, ale to není šťastný úsměv..

''Oba jsme chybovali, ale jen jeden z nás zapomněl...'' sklopí hlavu dolů, a jeho vlasy spadají kolem jeho krásné tváře. ''Nezapomněla jsem.'' vyvrátím jeho tvrzení. ''Naučila jsem se s tím žít.'' dodám a začnu si hrát se svými prsty. Můj dech je mělký a sotva slyšitelný. ''Ale to já nezvládnu, nedokážu tě vídat každý den, bez toho aniž bych se tě mohl dotknout, políbit tě...'' všechna naděj z jeho tváře pomalu opadá. Místo toho ji nahrazuje prázdný výraz. ''Můžeš jít...'' po slovech, která vypustím z úst, se zhrozí. ''Oba potřebujeme čas.'' zkonstatuji a dám se na odchod do svého pokoje. ''Času jsme měli dost!'' zakřičí, když se v něm všechny emoce vzbouří.

Polekaně vyskočím, jeho ruce jsou zatnuté v pěst. ''Ano měli, ale tobě zřejmě nestačil.'' nemám sílu křičet, tak jako on. Bojím se, že kdyby na to došlo, nevydržím to a řeknu něco, čeho bych mohla litovat. ''Já se s tím nenaučím žít, nechci... Patříš ke mně, vy obě ke mně patříte. Jsme rodina...'' slovo rodina z jeho úst zní tak nepřekonatelně božsky. ''Společné chyby z nás rodinu nedělají.''

''Pro boha tě prosím Kaylee. Udělám cokoliv. Jen tohle nezahazuj...'' zoufalost z něj mluví, více než rozum. ''Harry prosím odejdi.'' zašeptám, z jeho úst vyjde pouhé ‚cože'.

''Řekla jsem, odejdi.'' nejsem schopná podívat se mu do obličeje a vidět tu bolest. ''Vrátím se...'' vyhrkne, z jeho hlasu poznám, že pláče. Ale stále upírám pohled do země. Až dokud se dveře nezaklapnou a v bytě nezavládne naprosté ticho. Věděla jsem, že se vrátí. Jen jsem netušila kdy, a momentálně bude opravdu lepší, když tady nebude.