Rebel Love Song II. h. s. ICZI

chapter thirty-one.

Pohled Kaylee

Nervózně přecházím z místnosti sem a tam. V hlavě se mi vzbouřily myšleny a míchají se jedna z druhou. Mé svědomí křičí, stejně tak jako mé srdce. Vnitřní strach mě užírá každou minutou více a více. Rozsvítím displej a kontroluji čas. Je půlnoc a Harry nikde. Telefon nebere a na zprávy neodpovídá. 

Z naprosté zoufalosti tedy vytočím číslo Nialla, třeba je u nich na koleji. Nervózně stisknu ruku v pěst a vyčkávám než to zvedne. Konečně se ozve jeho hlas a já ze sebe rychle vychrlím otázku, jestli netuší kde je Harry. S povzdechem se zeptá co se děje. ''Pohádali jsme se.'' prohrábnu si vlasy, v zámku se najednou ozve zvuk klíčů. Bez jakéhokoliv pozdravu odložím telefon od ucha a přeběhnu ke dveřím. Harry vejde do bytu, skopne z nohou boty a s lehkým úsměvem kolem mě pouze projde. Všechen stres se změní ve vztek. ''Kde si ksakru byl?!'' vyjeknu tiše, protože malá už spinká. ''Nikde.'' zasměje se, z jeho dechu páchne pivo a cigarety. Pokroutím znechuceně nosem a založím ruce na prsou. 

''Víš kolik je hodin?!'' má naštvanost neklesá, naopak právě roste, díky jeho přiblblému úsměvu, a postoji jakože je mu to úplně jedno. ''Ano, a víš kolik je mi let, mami?'' zapotácí se, rychle ho podepřu a dovedu ho do pokoje. ''Řídil jsi v tomhle stavu?!'' 

''Bojíš se o mě?''našpulí pusu, když ho položím do postele. ''Nechovej se jako dítě, Harolde.'' zašeptám a přejdu ke dveřím. ''Miluju tě Kaylee.'' zamumlá, píchnutí u srdce a slzy v očích. To mi způsobí jeho slova. Dělám, že jsem ho přeslechla a opustím jeho pokoj. ''Slyšelas?! Miluju tě!'' zachraptí. Zaklapnu jeho dveře a svezu se podél zdi na zem. Přiložím si ruku k ústům a začnu plakat. Proboha co mi to dělá...

V hlavě se mi přehrává jeho hlas jako nekonečná smyčka, která mě nutí šílet. 

Stisknu si spánky a tiše zavrčím. ''Bože, nenávidím tě Stylesi.'' zavzlykám. ''Já vím.'' ozve se vedle mě. Zvednu pohled od podlahy, Harryho tělo se usadí vedle mě. ''Chci být sama.'' popotáhnu a odvrátím od něj pohled. ''Jsi sama už příliš dlouho.'' zašeptá a chytne mi mou bradu. Nutí mě dívat se mu do očí. ''Nechci ti ubližovat, rozumíš?'' otře mi bříškem palce slzy a pousměje se. ''Rozumíš?'' tiše přikývnu a sklopím pohled. ''Jsi tak dokonalá...'' proplete prsty s těmi mými. ''Přestaň.'' odvětím chraplavým hlasem, dokonce už nemám sílu ani pořádně mluvit. Co se to se mnou kruci děje. 

Nastane mezi námi dlouhá chvíle ticha, když se oba ponoříme do vlastních myšlenek. Má maličkost se otřese pod náhlým chladem, který ovane mé tělo. ''Pojď.'' zašeptá Harry a vyškrábe se na nohy. Popadne mé ruce a vyzdvihne mě. Zavrávorám, avšak on mě přidrží. Zdá se, že podnapilý stav je pryč. Aspoň zčásti. V naprostém tichu se nechávám vést do obývacího pokoje, ukáže na sedačku, nesměle se tedy posadím mezitím co jeho postava zmizí v kuchyni. 

Natáhnu se po dece, která leží poskládaná na opěradle vedle mě. Jako vždy se pousměji, roztáhnu ji a prohlédnu si ji. Nechal mi ji udělat táta, když mi bylo čtrnáct. Byla udělána z našich rodinných fotek, nejhezčí však byla ta uprostřed, ta největší. Jsem na ní já s mámou, stojíme na pláži v San Franciscu a obě se zářivě usmíváme. Do očí se mi nahrnou slzy, ale statečně je polknu. ''Tady.'' ozve se chraplavý hlas, zvednu pohled od fotky, Harry mi do dlaní podává šálek s horkým čajem. Podle vůně poznám, že jde o meruňkový. Mmm. 

''Díky.'' odvětím s lehkým úsměvem. Posadí se vedle mě a stejně jako já před malou chvílí se dívá na fotku s mou mámou. ''Byla skvělá.'' rty se mu roztáhnou do úsměvu. Přikývnu a se slovy 'to byla' nás opět nechám v uklidňujícím tichu. ''Nejlepší máma na světě.'' uchechtnu se a po dlouhé době se na něj zadívám. V očích mu stále září ta jiskra toužící po dobrodružství. Ta jiskra malého chlapce, co jen toužil po tom poznat svět. 

''Je neuvěřitelné jak moc jsi se změnil, a zároveň zůstal úplně stejný.'' usrknu svého čaje. Pozoruji jeho obličej jak postupně upadá do vážnosti. ''Myslíš tím, že jsem zůstal idiotem?'' hrdelně se zasměje zničeho nic. ''Zrovna to jsem nemyslela, ale také se to počítá.'' pokroutím hlavou. ''Věřila by jsi tomu? Máme překrásnou dceru, žijeme v Londýně...'' zasněně se zadíval do svého čaje, jakoby v něm snad viděl nějaké zrcadlo, skrze které se díval do minulosti. ''Zní to trochu k neuvěření.'' konečně se i z mých úst ozve smích. ''Všechno zkazíš. Měla jsi říct 'ne Harry nedokážu tomu uvěřit, je to skvělé!' Přesně to jsi měla říct.'' hravě mě štípne do boku, všechno se to točí jako nekonečná smyčka. 

Časy z Kalifornie se znovu promíchávají do času v Anglii. Všechno se to vrací. Zdá se, že já a Harry máme nekonečný příběh. Může se stát cokoliv, ale skončíme přesně tam kde jsme začali, jako ta smyčka...