Rebel Love Song II. h. s. ICZI

chapter twelve.

Úžasný pocit přijet před dům, ve kterém mám vlastní byt, vlastním autem. Usměju se do zpětného zrcátka na mou malinkou. Vystoupím, a přejdu ke kufru, ze kterého vyndám její kočárek. Díky bohu za velký kufr.

Oddechnu si, když ho položím na zem, je poněkud těžký. Otevřu zadní dveře a odpoutám Hazel ze sedačky. Posadím ji do kočárku a zamknu auto. ''Kočárek ti chyběl viď?'' zasměji se, když vidím jak si spokojeně pomlaskává. Vejdu do domu a čekám než mi přijede výtah.

Namáčknu se do výtahu s kočárkem a modlím se ať tahle stěsněná jízda skončí. Konečně výtah cinkne na znamení, že jsem ve svém patře. S hlasitým výdechem vyjdu z výtahu a přemístím se ke dveřím, zbrkle je odemknu. Skopnu z nohou své baleríny, kočárek zaparkuji hned v chodbě, popadnu Hazel a pomalu kráčím do ložnice. ''Konečně doma.'' unaveně hlesnu. Hazel má slova odsouhlasí dlouhým zívnutím. ''Taky tě to zmohlo?'' uchechtnu se.

Přeruší mě vyzvánění telefonu. Přijmu hovor a přiložím telefon k uchu. ''Ahoj zlatíčko. Tak jak se ti vše líbí?'' zeptá se nadšeně táta. Pousměji se a sednu si k malé. ''Všechno je naprosto perfektní tati.'' zakousnu se do rtu. ''Oh tak to jsem jedině rád a co Hazel?''

''Řekla by ti to sama, ale má plnou pusu svojí pěsti. Myslím, že se jí tady líbí.'' oba se zasmějeme. ''To s tou pěstí by měla přestat dělat...'' vyhrkne táta. ''Já ji to odnaučím.'' zapřísáhnu se. V telefonu slyším malého Noaha, jak volá mé jméno.

''Už teď nám všem chybíš.'' popotáhne táta a mě píchne v hrudi. ''Vy mně taky.'' položím si ruku na srdce. ''Tati budu už končit, všechny vás moc miluju!'' zamlaskám do telefonu a hovor ukončím.

Přitáhnu si Hazel k sobě a rozepnu jí dupačky, sundám jí je a položím je vedle na postel. Měla bych si zavést koš na prádlo. Pokud ho tady teda někde neobjevím. Díky bohu, že jsem si vybalila hned po příjezdu sem. Hmátnu do skříně pro pyžamko.

Netváří se moc pěkně, když jí přetahuju triko přes hlavu. A u kalhot je to podobné.

Sotva ji chci vzít do náručí a jít jí dát večeři, začne mi opět vyzvánět mobil. Protočím očima, kdo teď? Bez toho aniž bych se podívala na jméno hovor přijmu. ''Evans, kdo je to?'' čekám na odezvu. ''Wohou holka, zníš skoro důležitě.'' zasměje se na druhé straně pro mě povědomí hlas. ''Vzpomínáš si?'' zasměje se ten kluk do telefonu. Ještě chvilku mi ten hlas pobíhá hlavou dokud se ve vzpomínkách nespojí s modrookým blonďáčkem. ''Nialle!'' vyjeknu se smíchem.

''Tak jsem sjížděl instagram a náhodou jsem zjistil, ty jsi v Londýně?'' zasměji se a odpovím mu pouhé ano. ''A nezmínila ses proč? Jsem tady totiž taky.'' jeho slova mě zarazila. Co tady Niall dělá?

Pohled Harryho

Ukazuji Niallovi, že jestli řekne něco o tom, že sem chodí na školu, tak že ho podříznu. Uklidní mě přikývnutím a zůstává zticha. ''A kde bydlíš?'' zeptá se po chvíli. V moment, kdy se ozve její hlas se celý otřesu. Liam se na mě potulně usmívá. ''Popravdě, nemám tušení jak se jmenuje ta ulice. Promiň.'' zasměje se do telefonu, její smích... Myslel jsem, že už ho nikdy neuslyším. ''Dobře, tak mi zkus popsat co je okolo.'' uchechtne se Niall a my všichni ostatní zůstáváme i nadále zticha. ''Nenechal si mě domluvit!  Nevím co je to za ulici, ale mám výhled přímo na Londýnské oko.''  zasmála se znovu. To má opravdu takovou radost z toho, že slyší Nialla?

''A víš ty co? Pojedu za tebou, třeba to najdu.'' vykulím na Nialla oči. Co to ten blbeček vykládá?! ''No, tak dobře.''  jistě a ona mu to ještě odsouhlasí. Plácnu se přes čelo a Niall to típne.

''Co si myslíš, že děláš?'' naštvu se. ''Klídek, chceš vědět jak se má? Nech mistra pracovat.'' usměje se na mě a vezme si klíčky od Liamova auta. ''Díky kámo.'' mrkne na něj a vyběhne z mého bytu.

''Já nepochopím, proč jsi jí nezavolal sám?'' zeptá se Zayn. ''Víte... Já už jí volal...'' povzdechnu si ztěžka. ''Ale ona neodpovídala,...'' mlasknu a oni se zamračí. ''Měli jsme s Niallem jet všichni...'' zavrčí Louis. ''Ne!'' odseknu. Nevím proč, nejsem připravený na to s ní mluvit, málem to se mnou seklo když jsem ji viděl... Ještě není správný čas...

Pohled Kaylee

Hlavou mi vrtala otázka, co tady Niall dělá? Jsou tady i ostatní? Je tady i Harry...? Zavibruje mi esemeska. ''Podívej se z okna, jestli sem tady správně, musíš uznat, že jsem dobrej.''  zasměji se když to čtu a opravdu vykouknu z okna. Niall stojí dole a mává mi. Uznale pokroutím hlavou.

V ten moment jsem se ale zasekla, co mu řeknu o Hazel až se bude ptát? Pouze jsem mu hodila klíče z okna a začala hluboce přemýšlet. ''Sakra.'' zakleju. Co mu mám říct? Mám mu říct pravdu? Kruci. Kruci. Kruci.

U dveří se ozve klepání, vezmu tedy malou sebou, protože ještě nejedla. ''Už jdu!'' křiknu. Otevřu dveře a za nimi se na mě culí Niall. ''Bože ahoj.'' uchechtnu se. ''No ahoj.'' zaraduje se a obejme mě. ''Moc radost nemáš teda.'' povzdechne si když se ode mě odtáhne. ''Ne, ne to ne. Já jen jsem trochu zmatená z toho co tady děláš...'' užasle ho pozoruji. Vůbec se nezměnil. Vedu ho do obýváku a ukážu mu ať se posadí.

Sednu si naproti němu do křesla a stále tomu nemůžu uvěřit. ''Už mi prozradíš co tady vůbec děláš?'' zasměji se po chvilce, kdy na mě jen zírá. Nejspíš je zaražený z Hazel. Nečekané.

''Víš, Harry mi zakázal - Sakra.'' plácne se po čele. ''Harry?'' vyhrknu. ''Řekl si Harry? O-on je tady? V Londýně?'' zůstávám kompletně zaražená. ''Všechno vždycky zkazím kruci.'' zakleje Niall a schová obličej do dlaní.