Another Girl (TMR fanfiction CZ) ✔

34.

(Editováno)

Všechno, co vím, je lež. Celý můj život. 

Moje máma.

Můj táta.

Škola. Kamarádi. Vánoce, narozeniny, každá šťastná vzpomínka, každý smutný okamžik.

 Celý můj život je lež.

Apokalypsa a erupce. Labyrint. Hrají si s námi, aby viděli, jak budeme reagovat. Oni písknou a my skočíme. Prosté.

Tohle není konec. Udělají nám příšerný věci. 

Co může být horší než labyrint? Co si na nás ještě nachystali?

Proč mě vzali sem? Co se mnou vůbec chtějí udělat? Lidi, co dokázali vymazat desítkám chlapců jejich vzpomínky a mně dokonce podstrčit falešný život... jak velkou moc vlastně mají? A k čemu jim jsem já?

Snažím se v mysli zavolat na Thomase nebo na Teresu, ale s tou mou telepatií to asi nebude až taková sláva, tak jen nervózně přecházím po pokoji. Nepláču, za to si trhám vlasy a občas praštím rukou o zeď. Nemám ani ponětí, kdo jsem. Ostatní alespoň vědí, že nevědí nic, kdežto já vím, že něco vím, ale to něco ani není moje. Jak šílené to je? 

 Můj život je lež. Moje rodiče nejspíš ani nejsou skuteční.

Křičím. Řvu, ať někdo přijde, že chci s někým mluvit - házím sklenicí s vodou o stěnu a doufám, že se někdo objeví, nejlépe ta zrzavá holka, neznám ale ani její jméno a nikdo na moje volání stejně nereaguje.

Snažím se otevřít dveře, nehty používám jako páčidlo, jen si je ale polámu, takže nakonec skončím na zemi mezi střepy, nohy pořezané, jak jsem se do nich sesunula, a prsty úplně rozdrásané důsledkem marné snahy se dostat ven.

Sedím tam s hlavou v dlaních, dokud si pro mě nepřijdou. Chytají mě za paže, zvedají do vzduchu a táhnou pryč - zmateně kolem sebe kopu, potom přestávám, protože netuším, co se děje a co jaká je správná reakce.

 Vyjdeme na chodbu a já se ani nestačím pořádně rozhlédnout, když mi zase přikládají k puse tu hadru nasáklou něčím, co mě uspává. 

Tudíž se už zase probouzím úplně zmatená - tentokrát ovšem k mému překvapení nejsem sama. Taky mám pocit, že jsem spala déle než pár hodin, určitě přes noc. Může být klidně i poledne dalšího dne. Jsem v tmavé místnosti, což je příjemná změna oproti křiklavé bílé, zastiňuje to ovšem fakt, že zase nemám tušení, co se děje.

 Odstrkuju od sebe chlapa, který mi dle všeho měří puls, a po čtyřech od něj lezu dál.

Naproti mně je sklo - to postřehnu jako první. Postavím se na nohy a podívám se na druhou stranu. Hledím do místnosti plné počítačů a monitorů a když spatřím, co je na nich promítnuto, málem upadnu.

 Labyrint.

 Koukám se přímo na Plac.

S hrůzou zírám na záznamy místa, kde jsem se ještě před dobou, která se zdá být jako mrknutí, sama nacházela, a zjišťuji, že to tam vypadá jako po výbuchu bomby. Z domku běžců na jedné obrazovce se kouří - na další vidím, že i velký dům hoří, navíc houpací sítě jsou rozházeny všude okolo... a nikde nikoho nevidím.

 Srdce mi teď pro změnu nevynechá úder, ale rovnou dva nebo tři.  Obrátím se k muži, který mi před chvíli měřil puls, abych se zeptala, co má tohle znamenat - on už ovšem stojí u východu z místnosti.