Another Girl (TMR fanfiction CZ) ✔

30.

(Editováno)

V koupelně přemýšlím, jestli opravdu neexistuje nějaký sepsaný dokument Albyho pravidel a jestli by nestálo za to si ho opatřit, abych zamezila tomu, že mi každý dvacet minut někdo říká, co dělám špatně. Zuřivě ze sebe shodím triko a zamračím se na svůj upatlaný odraz v zrcadle, když v tom někdo zaklepe na dveře.

 ,,Lauro? Můžu dál?" 

 Je to Newt a zcela evidentně ani nečeká na odpověď, protože dvě sekundy na to už je uvnitř.  

Sjede mě pohledem a já se rychle navleču zpátky do špinavého trika, v obličeji úplně rudá. Probodnu ho obviňujícím pohledem.

 ,,Promiň," řekne mi, ,,ale musel jsem rychle dovnitř, než mě někdo uvidí na chodbě."

,,Jasně."

,,Chtěl jsem se tě jen zeptat," začne a nejistě přešlápne. ,,Jestli jsi v pohodě." 

 ,,Mluvili jsme spolu před dvěma minutama," podotknu a on zavrtí hlavou. 

 ,,Já jen... přemýšlel jsem," řekne a pak se odmlčí. Nakrčím čelo a povzbudivě na něj zvednu palec. 

 ,,To gratuluju," prohlásím a on na mě upře zrak, pobouřený ironií v mém hlase.

 ,,To, co jsem ti řekl... nechci, aby sis myslela, že..." Zase zmlkne a já sevřu ruce v pěst a odvrátím se od něj. Zapnu kohoutek a začnu si umývat obličej, přičemž ho sleduju za sebou v zrcadle.  Rozhodnu se, že mu dám možnost ještě promluvit.

 ,,Jen se chci ujistit," řekne úplně potichu, ,,že jsi v pohodě. Že jsme v pohodě," opraví se.

 Zastavím vodu a snažím se identifikovat ten pocit, co ve mně rychle roste a zcela mě pohlcuje.  A pak si uvědomím, že je to vztek.

,,O co ti přesně jde?" vyštěknu a prudce se otočím. ,,Chceš slyšet, že je to fajn, že nemusíš mít výčitky svědomí... nebo co?"

 Newt sebou trhne a vykulí na mě oči. Bodně mě u srdce, když spatřím jeho zmatený výraz, přesto ale nedovedu zastavit slova, co se ze mě hrnou: ,,Ne, Newte, nejsme v pohodě! Protože navzdory tomu, co říkáš, že je správné, moc dobře vím, že tomu sám nevěříš!"

,,Co tím myslíš?" ptá se mě a už i jeho hlas nabývá na síle, třebaže není rozčílený, jen vyvedený z míry.

,,Myslím tím," vyhrknu a hrudník se mi začne zvedat rychleji, ,,myslím tím... to, že bychom se od sebe měli držet dál." Když to vyslovím, zní to ještě víc uboze než v mé hlavě, a já na vteřinu musím zavřít oči, abych neviděla, jak se tváří.

 ,,Ale to bychom přesně měli!" zvolá Newt a já s jistou úlevou zjistím, že už i on ztratil nervy.

 ,,To je kravina! Všechno tady," zaječím a bouchnu do umyvadla, ,,je naprostá kravina! A já už mám dost toho, jak mi všichni říkají, co bych měla udělat. Nehledě na to, že mi ve skutečnosti nikdo ani pořádně nevěří!"

 ,,To není pravda!" oponuje mi chlapec a pak se podívá na dveře, jako by uvažoval, jestli naši výměnu názorů nemohl někdo slyšet - což samozřejmě mohl a dost pravděpodobně se tak i stalo.

 Otočím se k němu zády, zapřu se rukama o umyvadlo a odmítám se na něj podívat.

,,Co se to s tebou děje, Lauro?" zeptá se mě, tón jeho hlasu se najednou zmírní a vykročí mým směrem.

Z hrdla se mi vydere něco mezi potlačeným vzlykem, odfrknutím a smíchem. ,,Děláš si srandu, že?" zeptám se, otočím se na něj a zjistím, že stojí dostatečně blízko na to, abych mu zabodla ruku do hrudi. ,,Tohleto se děje! Jsem v zatraceným labyrintu, aniž  bych věděla, kde jsem se tu vzala, nic nedává smysl, lidi mizí a umírají a koukají na mě skrz prsty, jako bych snad mohla udělat něco, abych je odtud dostala - a přitom ani pořádně nevím, co se to děje! A ty!" rozhořčím se v neposlední řadě a strčím do něj. ,,Ty..."

,,A jak si myslíš, že je mně, frase?" vrátí mi to stejnou mincí a udělá krok blíž ke mně, takže zády vrazím do umyvadla. ,,Já jsem tu tři roky! Dovedeš si něco takovýho vůbec představit, Lauro?! A pak si přijdeš ty a všechno je vzhůru nohama-"

,,Jo, já vím!" ječím. ,,A už jsme zase u toho, vidíš? Všude je zmatek kvůli mně!"

 Z Newtových úst unikne uchechnutí, pak zavrtí hlavou.

,,Ne," odporuje mi důrazně, v hnědých očích mu blýská. ,,Ne, tys neudělala zmatek všude. Udělalas zmatek ve mně. Jsem z tebe tak mimo, že vůbec nevím, co dělám - copak to vážně nevidíš?!"

Oběma se nám zrychleně zvedá hrudník a než vůbec stačím zpracovat, co to řekl, zcela prudce a nečekaně mě políbí.

Zalapu po dechu a mám pocit, že omdlím, tudíž moje ruce, které se mu automaticky omotají kolem krku, skoro působí jako pojistka před pádem.

A on mi dokazuje, že svoje slova myslel vážně. Že se snažil držet dál, ale nešlo to. 

Než se stačím vzpamatovat, vyhupuje mě nahoru na umyvadlo. Obava, že by mohlo spadnout, je to poslední, co mě trápí, když mu zabořím ruce do vlasů a líbám ho, jako bych už nikdy nemohla přestat, jako by to byl poslední polibek v mém životě a záviselo na něm všechno.

 A chápu všechno, úplně všechno. Od každého slova, co mi kdy řekl, po každé gesto, které kdy udělal.

,,To byla celkem názorná ukázka toho, co nemůžeme," zašeptám, když se ode mě odtrhne, a on se rozesměje.

,,Hádám, že teď už jsi v pořádku?" ptá se tím rozesměje zase on mě - znovu spojím naše rty a nechám ho mě držet, když mumlám: ,,V naprostém."

 V ten moment jsem si jistá, že pokud je v tomhle světě něco jisté, pak je to on - jsme to my dva, tady a teď. A stejně tak vím, že jistota je něco, co tady nemá co dělat - něco, co je v labyrintu nepřirozené. Taky že nám ji brzo vezmou, že?

Brzo si vezmou mě.