Another Girl (TMR fanfiction CZ) ✔

33.

(Editováno)

Mám za to, že je to zlý sen, když se probouzím na hrůzostrašně bílé posteli v hrůzostrašně bílé místnosti, celá naprosto hrůzostrašně oblečená v bílém, díkybohu k ničemu nepřivázaná, tudíž se mi podaří bez problémů posadit. Látka oděvu, který mám na sobě, je sametově jemná a hladí mě po pokožce při sebemenším pohybu - oněměle na ni zírám. Je mi naprosto cizí - stejně jako prostory, ve kterých se nyní nacházím.

Rychlým pohledem přejedu místnost - je v ní pohovka, stolek a postel, všechno v jednom tónu bílé, která mi vypaluje oči. Na stěně visí obrázek pláže, co by pravděpodobně měl působit uklidňujícím dojmem, má na mě však přesně opačný účinek - zmocňuje se mě hysterie.

Gally. Jeho obličej mi proletí myslí a já se znovu vyděšeně rozhlédnu okolo, jako by tam snad někde mohl být. Jak je možné, že je naživu? Co má tohle zase znamenat?

,,Haló?!" vykřiknu. Vyskočím na nohy a zamířím ke dveřím, nemají však kliku. Začnu do nich bušit. ,,Haló!" zaječím znovu.

Překvapí mě, že to za bere - dveře se téměř okamžitě na to otevírají a já poplašeně couvám. Instinktivně přivírám oči před možným ostrým světlem, ale žádné nepřichází. Nedojde mi, že pořád ještě couvám, dokud nenarazím lýtky do postele.

,,Kdo jste?" vyhrknu, když se dovnitř místnosti začnou hrnout lidé. Vypadají normálně, až příliš normálně, a nikdo z nich mi samozřejmě neodpoví. ,,Tvůrci," říkám a donutím se přestat mačkat na postel. Narovnám se a pokusím se ovládnout vyděšený výraz, co mám bezpochyby na obličeji, v posledním pokusu zachovat si alespoň minimum důstojnosti.

 Do čela skupiny se postaví postarší muž a po jeho pravici se na mě usměje zrzavá dívka křečovitě svírající blok a ještě křečovitěji se na mě usmívající - oči se jí podivně lesknou a moje srdce vynechá jeden úder.

,,Kde to jsem?" ptám se téměř pevným hlasem. ,,Kde jsou ostatní?"

Před očima mi proletí spousta tváří. Chuck. Teresa. Thomas. Alby. Minho. Pánvička. Newt. Jestli někomu z nich ublížili...

,,Kde jsou ostatní?" opakuju, teď už značně otřesněji, a sevřu ruce v pěst. Nedokázala bych je přeprat, to si moc dobře uvědomuji, pár z nich bych ale mohla zranit, než by mě dostali pod kontrolu...

,,Lauro," oslovuje mě ta zrzavá dívka a k mému překvapení se i její hlas třese. Polkne, snaží se to skrýt, ruka s blokem se jí ale stále klepe, což ji prozrazuje. ,,Potřebovali bychom, abys chvilku vydržela v klidu," pronese, hlas už dokonale ovládnutý. ,,Jenom tě prohlídneme. Potřebujeme vědět, jestli nemáš nějaká zranění."

,,Co?" vypadne ze mě a prudce vrtím hlavou, v krku mě pálí. ,,Ne. Ne, nejdřív mi dejte odpovědi. Co se to děje? To vy jste nás poslali do labyrintu? Proč? A co dělám tady?"

,,Musíme se do toho pustit brzo, říká šeptem jedna žena staršímu muži. ,,Podle toho, co vidím, máme nanejvýš dva dny."

,,Tohle je zbytečnost," vloží se do toho ta zrzka a nejsem zřejmě jediná, koho překvapený její hořký podtón. ,,K tomuhle nikdy nemělo dojít..."

,,Ne, to tedy nemělo," utne ji ten muž a přejede po ní arogantním pohledem, po nímž se dívka nepatrně skrčí. ,,Nic z toho nikdo neměl v plánu."

,,Nebudu spolupracovat," vyletí ze mě a všichni na mě upřou pohledy. Zrychleně dýchám, srdce mi buší šílenou rychlostí. Netuším, co se to děje, vím ale, že to určitě není nic dobrého.