Another Girl (TMR fanfiction CZ) ✔

13.

 (Editováno)

Vařit večeři má jednu velkou výhodu - najedla jsem se jako první a teď mám volný večer. Teda ne, že by se snad tady našla nějaká extra velká zábava. I když, možná ano, ale rozhodně ne v momentě, kdy se v labyrintu něco pokazilo a na Place vládne absolutní zmatek. 

Kvůli mně, připomenu si. Je tu zmatek kvůli mně.

Poflakuju se lesem a nakopávám přitom veškerý kameny, co se mi připletou pod nohy. Je mi celkem zima a taky skoro nevidím na cestu, ale stejně se nezastavím a pokračuju dál - potřeba být alespoň na chvilku sama, poprvé od chvíle, kdy jsem se probudila v téhle noční můře, je až příliš lákavá. 

Dojdu až na úplný konec lesa, kde se zvedá zeď oddělující mě od labyrintu. Nejdřív na ni jen civím a snažím se zjistit, kudy se dá obejít, přestože vím, že nic takového není možné. Povzdechnu si a plácnu sebou na zem. Nesnáším ten pocit, že nemám kam jít. Nesnáším být tady zavřená.

 Opřu si hlavu o chladnou stěnu a zvednu pohled k obloze s nadějí, že na ní objevím nějaký záchytný bod, něco, dle čeho určím, kde se nacházíme... jenže mi dojde, že neumím ani jediné souhvězdí. 

 V lese to šumí, sem tam křupne nějaká větvička. Nejdřív tomu nevěnuju pozornost, po nemožně dlouhé době do mé hloupé hlavy ovšem dorazí informace, že sedím sama ve tmě a od Placu mě odděluje temný les.

 Zapomněla jsem na rmuty.

 Zapomněla jsem na Gallyho. 

 Vyskočím na nohy a chystám se urychleně zamířit někam, kde nebudu sama, na to už je ale pozdě - v temnotě lesíka rozeznám vysokou postavu. Zrychlí se mi tep, srdce mi klopýtne -já klopýtnu, když couvnu dozadu, protože mi v cestě stojí kámen. Okamžitě vím, že jsem neměla udělala strašnou pitomost - jsem sama, od Placu mě dělá poměrně slušná vzdálenost a ze stínu právě vystoupil Gally, jehož výraz jasně vypovídá o tom, že mi sem nepřišel nabídnou příměříů.

 ,,Co chceš?" zavolám na něj dřív, než stačí promluvit on, a slyším, jak vyplašeně můj hlas zní. Opět couvnu, jenže za mnou už je zeď a nemám kam jít. Projede mnou husí kůže a sevřu ruce v pěst, když se mi roztřesou.

,,Neměla by ses tu poflakovat takhle sama," sdělí mi Gally a přijde tak blízko, že mu vidím do obličeje.

 ,,Co chceš?" zopakuju důrazněji a očima hledám únikovou cestu.

 ,,Odpovědi," ucedí na mě a stojí už tak blízko, že rozeznám barvu jeho očí - a docela jasně vidím i jeho obloukové obočí, díky němuž působí ještě zamračeněji, než se ve skutečnosti tváří. Můj pokus okolo něj projít je naprosto žalostně marný.

 ,,Už jsem ti všechno řekla," procedím skrz zuby. ,,Nic nevím."

 ,,Lžeš," osočí se na mě a praští pěstí do zdi vedle mojí hlavy, zcela nečekaně. Z úst mi unikne potlačený výkřik, nadskočím a strčím do něj, abych si uvolnila cestu pryč, chlapec se však ani nehne.

,,Nelžu!" zaječím s prudkým návalem adrenalinu. ,,Nech mě jít!"

 ,,Nevěřím ti," oznámí mi klidně a z nějakého důvodu je to ještě horší, než kdyby na mě křičel. Panikou se mi hrudník zvedá čím dál tím rychleji a všimnu si, že i Gally se trochu třese - zatímco já se ale klepu strachy, on evidentně zuří.

 ,,Gally," pokusím se o klidný tón, ale hlas se mi na to až moc třese. Zoufale se pokouším zaplašit hrůzu, která se mě zmocňuje. ,,Přísahám ti, že nevím víc, než víš ty."

 ,,Přestaň lhát," řekne a teď už zvyšuje hlas. ,,Proč jsi tady?!"

 ,,Nic nev-"

 Vrazí mi facku a já zalapu po dechu, když mi hlava odletí dozadu a schytám další ránu o zeď. Z pusy se mi vydere jeknutí, prsty přitisknu k bolavému místu a hledám krev. Žádnou necítím, ale hlava se mi motá, jako bych právě slezla z kolotoče.

 ,,Říkal jsem, ať přestaneš lhát," zavrčí Gally a v očích mu nebezpečně zablýskne. Upřu na něj vzteklý pohled a nemám tušení, kde se ve mně bere ta odvaha na něj hulákat - možná poslední vzdor před neodvratitelnou smrtí? - ale vyjedu na něj: ,,Nevím nic! Co jako hodláš dělat? Vymlátit ze mě informace, který nemám?!"

Chytí mě za ramena a já zaječím, když mnou praští o zem. Sedřu si ruku a bolestivě zaskuhrám. Zvednu k němu oči (všechno se teď motá třikrát tolik) a vím, že víc vyděšeně už se tvářit nemůžu. Vím totiž, že Gally se s mým ubohým ,,Nic nevím." a ,,Nelžu!" rozhodně nehodlá smířit.

 Začnu se sunout po zádech trochu dozadu, dvěma rychlými kroky je však u mě. Chytne mě za triko a trochu nadzvedne ze země. V šoku jen zalapu po dechu. ,,Tady si můžeš řvát jak chceš," ujistí mě s nepatrným úšklebkem, ,,nikdo tě neuslyší."

 Řvát? Co se mnou hodlá dělat, že si myslí, že kvůli tomu budu ječet? Náhle se ve mně zvedne další vlna hněvu, odporu a vzdoru -  nakloním se k jeho obličeji a plivnu.

 Zareaguje pohotově -  praští mi hlavou o kámen. Z úst mi unikne zasténání. ,,Ty malá mrcho," zavrčí na mě a zvedne přitom ze země hrozivě vypadající větev. ,,Jsi jedna z nich, že jo? Poslali tě sem, abys zničila labyrint."

 ,,Cože?" dostanu ze sebe zmateně, oslepená bolestí - myslím, že budu zvracet.

 ,,Že jo?" dožaduje se odpovědi a pak natáhne ruku s ulomenou větví a švihne mě přes lýtka. Bolest mě zasáhne jako blesk, vykřiknu a do očí mi vhrknou slzy.

 ,,Dost," vyjde ze mě a Gally mě praští znovu. ,,Dost! Pomoc! Pomozte mi někdo!"

 ,,Neuslyší tě," zopakuje mi hoch, přesto ale nejistě zvedne hlavu, aby se přesvědčil, že nikdo nepřichází. Využije jeho nepozornosti a pokusím se odplazit co nejdál on něj, nepohnu se ale ani o metr a on mě chytí za kotník a stáhne zpátky. Odřu si přitom břicho. Zase se rozječím, dokud stačím s dechem.

 ,,Neuslyší tě!" zařve na mě Gally a já se mu podívám do očí.

 ,,To se ještě uvidí," zašeptám a pak můj hlas nabude na síle. ,,Newte! Newte!"

 ,,Drž hubu!" reaguje poplašeně Gally, když si uvědomí, že tentokrát jsem dostatečně hlasitá na to, aby mě opravdu mohl někdo zaslechnout. Připlácne mi velkou dlaň na pusu a já neváhám a dřív, než mě stačí chytit pořádně, kousnu ho do prstu.

 ,,Newte!" ječím znovu, protože Gallyho ruka zmizím z mé pusy, a z nějakého důvodu se nemůžu donutit křičet něco jiného. ,,NEWTE!" 

Konečně v dálce uslyším hlasy, vím, že se prodírají lesem k nám, slyším, jak volají moje jméno... ,,Pomoc," šeptám, nic víc ze sebe totiž už dostat nezvládnu.

 Vidím, jak se Gally rozběhne lesem pryč a potom znovu zaslechnu křik Placerů, který mi splývá v neurčitou hromadu hluku. Oči se mi zavírají a zase mám pocit, že se pozvracím. Uvědomuji si, že ke mně někdo doběhl a teď křičí na ostatní, že mě našel. Skloní se ke mně a já uslyším Thomasův hlas. ,,Lauro? Lauro, co se stalo?" Pak spousta dalších kroků a světlo svítilny, co mě donutí zavřít oči úplně.

 ,,Lauro," šeptá další hlas a pak mi někdo zvedá hlavu a hladí mě po vlasech. ,,To je dobrý," mumlá a já jsem si stoprocentně jistá, že je to Newt. Ucítím nával bezpečí. ,,To je v pořádku..."

 Nic dalšího už neslyším.