Another Girl (TMR fanfiction CZ) ✔

25.

(Editováno)

Cítím se podivně prázdná, když si ten večer beru spacák a lehám si na zem přímo u brány do labyrintu stejně jako většina Placerů - to kvůli tomu, že chceme být u toho, až se brány otevřou. Vedle mě si rozprostírá svou postel taky Chuck, pobledlý a rozcuchaný. Vůbec neplakal, což mě nejprve dost překvapilo. Jenomže pak jsem si uvědomila, že už není díte, že byl donucen dospět a zatnout ruce v pěst i v momentech, kdy by ostatní v jeho věku utíkali pryč. 

 Nemluvila jsem s Teresou ani s Newtem - vlastně jsem nemluvila s nikým. Dva z mých nejlepších přátel zde na Place právě bojovali o život v labyrintu a já neměla nejmenší chuť o tom s někým klábosit. Ani s Chuckem jsme nemluvili - jen jsme tiše seděli vedle sebe a zabývali se každý svými myšlenkami.

Kudrnatý chlapec nakonec usne s hlavou opřenou o mé rameno a já poslouchám jeho pravidelný dech, dokud si ke mně nepřisedne Pánvička. Chvilku na mě jenom zírá, ale pak kývne směrem k domu. ,,Možná bys měla jít za Teresou," řekne tiše.

Přikývnu, ale ani se nehnu. ,,Já jenom..." začnu a pak se zarazím.

,,Ty jenom co?" chce chlapec vědět. Vypadá unaveně a vyděšeně jako všichni okolo, ale nepůsobí jako slaboch. Spíš vypadá o moc starší, než ve skutečnosti je - což je irelevantní, protože nemám tušení, kolik mu vlastně je.

,,Já jenom nevím, jestli to zvládnu," dokončím zcela upřímně svou myšlenku a odmlčím se, než pokračuju. ,,Vím, jak to bolí mě. Nejsem si jistá, jestli dokážu být v přítomnosti někoho, koho to taky tak moc bolí."

,,Proto nejsi s Newtem?" říká Pánvička tónem, který není zvědavý, spíš starostlivý.

Přikývnu. ,,Ale máš pravdu," dodávám a jemně pokládám Chucka na zem. Otočí se na bok, ale spí dál. ,,Měla bych za nima jít."

Jako první tedy zamířím za Teresou, když ale vejdu do jídelny, kam mě Pánvička poslal, k mému překvapení je tam s ní i Newt. On si drží hlavu v dlaních a ona se choulí naproti němu na lavečce a zírá na velké hodiny, které hlásí, že je krátce po desáté večer.

Sedám si k ní a tisknu jí ruku, beze slova, ale ona chápe a na oplátku mi ji svírá tak silně, až málem vyjeknu. Ani nehne pohledem od hodin, jako by doufala, že je dokáže nějak popohnat.

Vyhledám Newtův obličej a v jeho očích spatřím hlubokou beznaděj. Ví stejně dobře jako my, že je zbytečné doufat, ale stejně jako my se drží hloupé naděje, že ráno bude všechno zase v pořádku.

Oplácím mu pohled a na chvilku, jenom na malou chvilku si dovolím sobeckou myšlenku na to, jak jsem ráda, že je tady se mnou - že tam venku neskončil on. Cítím, jak Teresa pevně tiskne mou ruku a usilovně zírá do svíčky na stole, aby zahnala slzy. Přesně takhle bych tu seděla já, kdyby byl Newt tam venku.

Vím, co mu prozrazují moje oči. Vím, že v nich musí vidět, jak moc na něm už od toho prvního dne, kdy mě vytáhl z klece, lpím. Musí tušit, že bych za něj bojovala do posledního dechu, že bych ho nikdy neopustila, a že bych to tu bez něj nezvládla. Podpírá mě jako sloup a kdyby zmizel, zcela jistě bych se zřítila.

Okolím se rozlehne rmutí jekot - je to šílený zvuk, který jsem ještě neslyšela, ale není pochyb, od koho pochází. A pak se ozve lidský výkřik, chlapecký, zděšený. Nejsem hloupá, takže mi hned dochází, že je to Thomas. Následně všechno zase utichá, jako by se nikdy nic nestalo.

Teresa už nevydrží, pouští mou ruku a spěšně zamíří pryč z místnosti.

,,Tereso," volám za ní slabě a když vstávám, abych ji následovala, Newt mě chytí za paži.

,,Nechoď," říká. ,,Nech ji o samotě."

Uvažuju, jestli je to dobrý nápad, a nakonec jen přikývnu. Přejdu k němu a sedám si vedle něj. Přejede mě pohledem a pak mě chytí kolem ramen a stáhne mě k sobě.

,,Nevím, co se to děje," přizná mi tiše a sevře mě ještě pevněji, jako bych snad mohla zmizet. ,,Nevím, co teď budu dělat. Nemůžu být vůdce - tím je Alby. Na tohle já nikdy neměl a nikdy mít nebudu."

,,Tiše," umlčím ho. ,,Nebudeš muset být vůdcem. Oni se vrátí," říkám a uvědomuji si, jak zní můj hlas zoufale. ,,Vrátí se," šeptám a sama tomu nevěřím.

,,Jo," přikývne Newt, rty těsně blízko mých vlasů ,,Jo, já vím."

Lžeme. Oba dva. Jenže to je přesně, co v tu chvíli potřebujeme - uchlácholit se řečmi, co zítra ráno přestanou dávat smysl. Zabořím mu nos do ramene a pomalu vydechnu.

,,Jsem ráda, že jsi tady," vyhrknu a odtáhnu se, abych mu viděla do očí. Roztřeseně se usměje a přejede mi prstem po tváři.

,,Já jsem taky rád, že jsi tady," přikývne a chvilku na sebe jenom tak zíráme. Když venku zazní další rmutí jekot, trhnu sebou a on se ohlédne, jako by rmut byl přímo za námi. Sevřu jeho ruku a vstanu. ,,Pojď se mnou," říkám a vedu ho k bráně, kde mám svůj spacák. ,,Musíme se vyspat."

Chuck se rozvaluje i přes mou půlku a já se nad ním musím trošku pousmát. Potom ho odstrčím a vezmu si jeden z jeho polštářů, protože má dva. Položím ho vedle svého a roztáhnu spacák tak, abychom se tam s Newtem vešli oba.

,,Já... já si seženu svůj spacák-" začíná Newt, ale vrtím hlavou, pokládám si prst na rty a kývu hlavou na neklidně spící Placery okolo. Pořád se tváří nejistě, jako by se každou chvíli mohl objevit Alby a oba nás potrestat. Jenže on se neobjeví a mně se z nějakého důvodu tlačí do očí slzy, když si uvědomím, že na mě už možná nikdy nebude řvát. Jak šílené to je?

,,Prosím," šeptám a Newt se následně s povzdechem sveze do spacáku, u čehož mumlá zatraceně.

Usměju se a vmáčknu se vedle něj, promrzlé prsty si strčím pod spacák. Jeho čelo je jen kousek od mého a okamžitě cítím, jak mě zaplavuje jeho tělesné teplo.

,,Frase, proč jsme takhle nespali už předtím?" promluví Newt a posune se ještě kousek ke mně. ,,Je to pohodlný."

Rozesměju se a najdu pod pokrývkou jeho dlaň. ,,Protože se rozvaluju," odpovídám. Na okamžik ze mně odpadá nervozita a obavy a pomalu cítím únavu. Klesnou mi víčka. ,,Však uvidíš."

,,Klidně se rozvaluj," zašeptá Newt. ,,Hlavně si odpočiň."

,,Pokusím se," zamumlám v odpověď.

Cítím, jak mi tiskne chladné rty na čelo. ,,Budu hned tady. Dobrou noc."