Platonic love - CZ

19.

#165 in Fan fikce - Hrozně moc vám děkuju, vzhledem k tomu kolik je fan fikcí a jak málou šanci mají The Vamps oproti 1D a JB, je to úžasné číslo obrovitánsky vám děkuju! Miluju vás. 

"Já bych si šla tak zaběhat." Neodpustila jsem si říct moji myšlenku nahlas. "Jo jdu." Ani to tady neznám, ale ok. Neběhala jsem hrozně dlouho, mám absťák.

"Ty jo kdyby to šlo, šle bych taky. Sice jsem spíš na míčový hry a posilování, ale běhat jsem párkrát taky byl." 

"Tak pojď, ve dvou to bude větší sranda." Usmála jsem se na něj. "Mich sem k tomu nemohla nikdy dokopat." Uchechtla jsem se. 

"Ale co kluci?" Koukl na mě frustrovaně. Taky už ho to nebaví. 

"Sakra dneska na ně se...kašlu." A andělsky jsem se usmála a vytáhla ho z křesla. "Šup šup." Jak jde o běh, jsem aktivní. 

Po chvíli jsme byli oba převlečení. Já na sobě měla upnuté sportovní šortky, sportovní podprdu a ještě mikinu, kdyby mi náhodou byla zima. On měl šedé tepláky a tmavě modré tílko. V jídelně jsme se stavili ještě pro flašky pití a vyšli jsme z hotelu na krásný večerní vzduch. Jako vůbec to tady neznám, ale cesta zpět se snad najde, navíc jsem tu s Jamesem, lepší než být sama někde ztracená v Atlantě. 

"Počkééj."Slyšela jsem za sebou jeho hlas.

"Copak slečinko?" Zasmála jsem se na něj. 

"Jseš...moc...r-rychlá." Vydechl. 

"Ani ne. Ale divím se, že ty, takovej sportovec, to neuběhneš s takovouhle lehkou rychlostí." Ušklíbla jsem se na něj.

"Chodíš někam závodně nebo něco? Trénuješ s někým?" Zeptal se mě a dřepl si na chodník.

"Ne. Vždycky sama. Začala jsem sama a postupně se i sama zdokonalovala." Zamyslela jsem se. 

"Jak dlouho běháš?"

"Jako za den? Asi tak půl hodiny až hodinu, jak kdy." 

"Myslel jsem jako od kdy."

"Od čtrnácti. Takže tři roky." 

"Wow. Přihlaš se někam!" 

"Né to bych nedala."

"Si jen myslíš. Já posiluju jak debil a jím zdravě a nestíhám holku." Uchechtl se.

"Protože ty máš sílu a víc se na ni zaměřuješ, já se snažím o výdrž." 

"Ale sílu máš taky." 

"To uznávám. Určitě bych tě přepral." Zasmála jsem se.

"Kdybys nebyla holka a nebyla tak miniaturní, dal bych si s tebou zápas, ale takhle? Jseš moc křehká." 

"Tsss. Já a miniaturní? Vždyť jsem vysoká jak Con a vážím snad tunu." 

"To teda ne-"

"Poběž. Pohni se z místa." O mí váze se bavit nebudu. Fakt ne. 

Běželi jsme nějakých deset minut, musela jsem se ohlídnout jestli je za mnou. Naštěstí jo. 

"Budu tě brát častěji na vzduch. Tvoje břišáky jsou fajn, ale v běhu ti moc nepomůžou." Vyplázla jsem na něj jazyk a otočila se k němu a běžela jako když pozadu. 

"Tys právě uznala, že mám pěkný tělo? Páni, dneska mě překvapuješ Cooperová." Podíval se na mě vážně a pak se rozesmál. 

"To jsem teda neřekla. A pohni!" Otočila jsem se zpátky k cestě a chtěla se rozběhnout, ale nevšimla jsem si díry v chodníku přede mnou. Natáhla jsem se celou mojí délkou na asfalt. Karma! Vždycky si mě najde, že já jsem si z něj dělala srandu.