Platonic love - CZ

9.

Nahoře máte písničku, kterou totálně zbožňuju , a u který se kolikrát málem rozbrečím. Snad se bude hodit k téhle kapitolce.

"Co jsem ti sakra udělala?!"

"Stačí že ses sem přisrala! Všechno bylo v pohodě než jsi sem přišla ty!" Stoupl si, odhodil mobil se sluchátkama na sedačku a díval se mi do očí.

"Já-"

"Víš co? Vím co chceš. Chceš být ta co s někým slavným procestuje svět, vyždímá prachy a pak odejde." Tak to už je moc.

"Jestli sis toho nevšiml, já i můj taťka jsme to chtěli zaplatit, ale Joe protestoval. A prachy? O ty mi vůbec nejde! Já má Trise za nejlepšího kamaráda a mám je všechny moc ráda!" Neudržela jsem se.

"Tris je MŮJ nejlepší kámoš!"

"Vážně? A neměl bys pro něj být i ty nejlepším kamarádem? Nevypadá to, že by ses snažil!" Ušklíbla jsem se.

"Všechno bylo v pohodě opakuju! BEZ TEBE!" Udělal krok ke mě a najednou se zdál vyšší než je.

"Co jsem udělala tak hroznýho?! Bavit se s něma můžeš tak jako tak!" Vykřikla jsem zoufale, nechápu toho kluka, co má za problém.

"Víš jak máš úžasnej život? Máš čas na kamarády, můžeš být s rodinou! Nechci si stěžovat na to co jsem vždycky chtěl, ale ubírá mi to čas a taky bývalé kamarády, nemůžu mít ani holku a to mi je 21! Já miluju hudbu, koncerty a tenhle život, že mi plní sny, ale s klukama jsme na stejný lodi a pak jsem příjdeš TY. S možnostmi normálního života! Za dva měsíce se vrátíš do svýho normálního života plnýho kamarádů a možností!" Sklopil hlavu a naštvaně si protřel oči.

"Stěžuješ si na to co sis vybral. Neodsuzuju tě, nikdy jsem tě neodsuzovala, ale pokud máš pravé kamarády v UK, tak ty tě jen tak neopustí a za rodinu co tě podporuje můžeš být rád!" Nechápu ho, fakt ne.

"Vždyť ty ani nevíš co je to někoho ztratit!!! Jsi jen nafoukaná sedmnáctka, co akorát využívá mých nejlepších kámošů!" COŽE?

"To ty nevíš co je někoho ztratit ty idiote. Totálně nevíš co to je někoho ztratit!!!" Skoro jsem se rozbrečela.

"Bla bla bla. Nemám na tvoje kecy o tom jak tě nechal nějakej kluk čas. Tvoje kecy o tvých náctiletých problémech jsou mi u prdele!" Nenávidím ho! Nenávidííím!

"Drž už konečně hubu McVeyi! Víš jaký to je když ztratíš MÁMU? Nebo tříletýho bratříčka?! Nevíš, takže drž už konečně hubu!" Už mi stékaly slzy. James vykulil oči a chtěl něco říct, jenže já jsem ho zastavila.

"Víš jaký to je když poslední věta je 'Ráno tě půjdu vzbudit broučku' a ráno u tvý postele nikdo není. Když se probudíš a tvůj táta brečí a to sis vždycky myslel, že tátové jsou drsňáci a nikdy nebrečí, a víš jaký to je když vůbec nevíš co se stalo a najednou v zapnuté televizi vidíš vaše auto rozmačkané mezi stromy? Nebo když vidíš Chrisovu dětskou sedačku až kus od auta? Nevíš!!! Nevíš, nevíš! drž prostě hubu Jamesi! Vůbec nevíš jaký to je někoho ze dne na den ztratit! Vědět, že tě už neobejme a nebude tě chránit před těma obrovskýma kachnama, kterých se tak bojíš." Skoro jsem si vykřičela hlas. Zajíkla jsem se pláčem. "Natrefil se na den, jseš borec, vážně. Je to dneska přesně 8 let. Můj optimistický táta možná právě teď kouká na stará videa a brečí. Můj táta a já jsem tady." Dořekla jsem tišeji se sklopenou hlavou. Koukla jsem se na jeho soucitný obličej.

"Charlie-" Došla jsem naproti němu a začala mu bušit do hrudi a u toho jsem brečela. Koukla jsem se mu ještě zhluboka do očí, i když jsem je viděla rozmazaně a běžela jsem pryč. Zamknout se na záchod. Viděla jsem, že kousek od tamtud byli kluci, asi slyšeli ten křik, nevěnovala jsem jím pozornost, otočila jsem klíčem a sesunula se do rohu u dveří a brečela jsem a brečela. Možná nahlas, ale bylo mi to jedno, jednou v životě mi bylo jedno, že brečím nahlas, konečně jsem mohla upustit bolest.

Po hlubokém dýchání jsem slyšela hlasy a pak někdo zabušil na dveře až jsem se lekla, nadskočila jsem a rozbrečela se nanovo. Byla jsem celkově mimo. Ještě jedna rána.

"Charlie, prosím." Slyšela jsem za dveřmi Jamese. Už pomaličku klepal, po chvíli bouchl znova silou. "Do prdele!" Zaklel a já se sesunula níž a tiše jsem se utápěla v slzách.

Trošku dramatičtější kapitolka, ale aspoň trošku jste se dozvěděli, co má James za problém a Charliinu minulost.

Snad jsem vám nezkazila náladu. Prostě je ta kapitola celkem na nic, ale potřebovala jsem jí napsat, abych mohla odstartovat plány do tohohle příběhu :)

Opět budu ráda za votes a když si uděláte čas na komentář, nebo názor to už je na vás:) Doufám, že se vám to aspoň trošku líbilo a nezapoměňte, že vás mám všechny moc ráda <3

*DwarfDreamy