Platonic love - CZ

2.

Večer jsem se rozhodla navštívit nově objevený skate park. Na skatu jsem uměla celkem dobře a chodila jsem na něj snad každý večer.

Uviděla jsem zde jen jednoho člověka. Do parku kam jsem chodila předtím, chodilo více než šest lidí i v tuhle večerní hodinu.

Chvíli jsem si jezdila a zkoušela pár triků a pak jsem si sedla na rampy a koukala se na toho kluka, už asi po osmý spadl a vždycky si stoupl a vyčítavě koukal na ten skate. Bylo to jako když se malé dítě vzteká nad hračkou co nefunguje. Uchechtla jsem se nad mojí myšlenkou. 

"Co se směješ? Prostě to nefunguje." Koukl na mě a zamračil se. Pohupovala jsem nohama a usmívala se.
"To něco ani nemůže fungovat, když nefunguje majitel." Vyplázla jsem na něj jazyk.

"Nějaká moc chytrá." Zamumlal, ale přesto jsem to slyšela.
"Pojď sem...hačni si." Zasmála jsem se když ke mě zmateně přišel. "Za prvý- nejezdi tam kde jsou kamínky, což by tě mohlo napadnou-"
"-šš mluv dál." Přerušil mě.
"Za druhý- nedávej zadní nohu tak dozadu, vyklopíš se. Jak už sám víš." Uchechtla jsem se nanovo.
"Jo asi mi do zítřka zmodrá zadek." Zasmáli jsme se.
"No a to ti zatím stačí k ježdění."
"Ok. Ale teď tady budu sedět, i když to není nějak příjemný." Ušklíbl se.
Povídali jsme si ještě asi hodinu.
" Asi máš hodně rád zvířecí vzory co?" Zeptala jsem se na něco, co mi už tu hodinu vrtalo v hlavě.
"Jo. Proč?" Usmál se.
"Tvoje tenisky a zespodu ten skate." Namířila jsem prstem na opuštěný skateboard tři metry od nás.

Docela jsem se nasmáli, ale když jsem zjistila, že je půl osmý a táta dělal večeři vždycky na sedmou, zasekla jsem se.
"Ježiš už bych měla jít." Vyhrkla jsem do jeho vyprávění o KFC.
"Vždyť není tak pozdě." Vytřeštil oči.
"To neznáš tátu."
"Tak drsnej otec jo? Nebo zlobivá dcerunka?" Vyplázl jazyk.
"Spíš miloučká dceruška a nejlepší taťulda." Opětovala jsem mu to vypláznutí.
"Tak ty si myslíš, že jsi miloučká jo?" Zasmál se.
"Samozřejmě." Řekla jsem naprosto vážně.
"Tady někdo potřebuje snížit ego." A v tu ránu mě začal lechtat, brutálně lechtat. Pískala jsem a vřeštěla.
"Doooost...jaa...hihi...jséém hrouzně lechtivááá." Zakvílela jsem.
"To vidím." Smál se a přestal s tím.
"Budeš tu zítra?" Změnila jsem téma, kdyby mě chtěl najednou znova polechtat.
"No asi jo."
"Tak se na tebe přijdu kouknout." Mrkla jsem na něj a usmála se.
"Nejsem akvarijní rybička Cvrčku." Ušklíbl se.
"Tak Cvrčku jo? Dobře Beruško, tak zítra se uvidíme." Zasmála jsem se a seskočila z rampy. Ještě jsem se ohlídla na rýsující se úšklebek na jeho tváři a poslala mu vzdušnou pusu. Zakroutil nad mnou hlavou a udělal rukou gesto " tak už padej".

Vyběhla jsem do sedmého patra, protože jsem najednou měla hrozně moc energie. Odemkla jsem bílé dveře se zlatým klepátkem, skopla vínové conversky z noh a sundala si lehkou riflovou bundu.
"Jsem doma." Zahulákala jsem z chodby.
"No dost, že jdeš! Už jsem měl strach." Vtiskl mě do náruče taťka." Kde jsi byla?"

Všechno jsem mu povyprávěla i o tom klukovi. Nikdy jsem mu nic netajila, byl pro mě rodič i kamarád nebo vrba, který se můžu vyzpovídat. Nikdo není třeba, když máte tohohle skvělýho taťuldu. 

"A Charlie, jak že se ten chlapec jmenuje? Nějak jsem nepostřehl jeho jméno." Nandal si vidličkou řecký salát do úst. Sakra, já vůbec nevím jak se jmenuje.
"To bych taky ráda věděla." Odvětila jsem zamyšleně a napila se brusinkový šťávy, až jsem zkřivila kyselostí tvář.
"Ty jsi bambula, ani nevíš jméno svého kamaráda." Zasmál se taťka a rozcuchal mi vlasy.
"Znám ho den, to už je to můj kamarád?" Přišlo mi to zvláštní, ale pak jsem si uvědomila, že to tak cítím, jako bych ho znala roky. Musela jsem se nad tím usmát.
Ale stejně mi někoho připomíná, ale koho?