Řev

14.

     A tak jdu za svým týmem a snažím se netvářit se moc otráveně. Jako ochránce je musím nechat vyváznout bez jediného škrábance. Sice nevím, jaké nebezpečí tu bude, ale fajn. Žádný problém. Po deseti minutách chození:

,,Už mě bolí nohy!" zakňourá Sophia a já mám chuť jí ten nůž vrazit do srdce. ,,Jdeme deset minut," informuje jí Oliver. Ona mu věnuje nazlobený pohled. Vzdychnu si. Leze mi na nervy. Taky, jaký idiot by si na výpravu vzal lodičky?! ,,Olivere, vezmeš mi prosím batoh?" poprosím kuchaře. ,,Jo, proč?"

,,Sophio, vylez mi na záda," skrčím se a jí se obličej rozzáří. Nemůžu uvěřit, že dovolím takový kačeně, aby se mě dotkla. Je celkem lehká. Alespoň že tak. ,,Rychleji!" poručí mi panovačně. ,,Chceš shodit?" zavrčím podrážděně. Očividně zapomněla s kým to mluví. ,,Utáboříme se tady," zastaví se Elliot a ukáže na maličký palouček. Fajn, Sophio slez a počkejte tady."

,,Co jdeš dělat?" zeptá se mě Elliot. ,,Nikdy jste nehráli bojovou hru?"

Elliot: ne.

Sophia: ne.

Oliver: ne.

Já: Ano -_-.

     Pomalu a opatrně našlapuji. Tohle místo přímo křičí: Past. Už se chystám otočit a říct, že můžou jít, když v tom se tráva pode mnou propadne a já spadnu do celkem hluboký díry. 

,,Jsi v pohodě?" nakloní se nad jámu všichni. Kluci vypadají starostlivě. Sophia potěšeně. Super, spadla jsem do díry, praštila se do hlavy a teče mi krev. Nic lepšího si přát nemůžu. ,,Kdo z vás má provaz?" zakřičím a vyškrábu se na nohy. Ti tři se na sebe zaraženě podívají. Dělají si srandu?

,,Neříkala jsem vám snad jasně, že máte vzít provaz, protože se mi do batohu už nevejde?!" sednu si a chytím se za odřené koleno. Jak blbý ještě můžou být? Chjo. A to tu mám s nimi hrát bojovou hru? ,,Zatím postavte stany. Já se nějak vyškrábu ven."

,,Nerozkazuj! Nejsi kapitán!" okřikne mě Sophie.

,,Jo, ale jediná z vás vím něco o přežití!" uzemním ji a začnu si prohlížet stěny jámy. Tohle kopal profík. Nejspíš pytlák. Zdi uhladil tak, aby se po nich nedalo šplhat. Ale pořád jsou z hlíny. ,,Olivere. V batohu mám nůž. Hoď mi ho!"

     Když mi konečně hodí náhradní nůž, zaryji jeden nůž do hlíny, přitáhnu se a výš zabodnu druhý. První nůž vytáhnu a takhle vyšplhám nahoru. Jsem špinavá, odřená a unavená. Být jejich ochráncem bude těžší, než jsem si myslela. Podívám se na stany. Klučičí je dobře. Holčičí nepřipomíná stan. ,,Kluci pomozte jí."

Sama si začnu ošetřovat zranění. Pouze si rány vydezinfikuji. Obvazy a náplasti musím nechat na vážnější zranění. 

     K večeři máme polívku. Alespoň se nemusím starat o jídlo. ,,Fajn, Sophie, kde jsme?" obrátím se na naší navigátorku. Ta ztuhne a začne se nervózně smát.

,,Víte, já umím jenom světový strany."