Řev

6.

     ,,Chris, prosím.Otevři oči," probudí mě naléhavě znějící Elliotův hlas. Poslechnu ho a s námahou otevřu oči. Třeští mě hlava a na tvářích mám zaschlé slzy. Ležím v nemocnici. Jeho oči jsou zvláštně skelné. Brečel? Ne. Proč by brečel? Není důvod. ,,Jak ti je?" starostlivě si mě prohlédne. Po chvilce mi dojdou předchozí události. Sakra. Proč jsem musela potkat toho bastarda? Vzpomněla jsem si na věci, které by měly být zapomenuty. ,,Fajn," odpovím neutrálním hlase a zadívám se z okna. Už je večer. To jsem spala tak dlouho? ,,Nevěřím ti!" Lhostejně pokrčím rameny. Ano, má chvilková radost zmizela jako mávnutím proutku. Vzpomněla jsem si na svou nenávist k lidem. Elliot mi položí ruku na rameno. Cuknu sebou. Trošku dotčeně se odtáhne. Celou dobu sem k sobě tiskla toho plyšáka. Jak malicherné a přesto nemám potřebu ho pustit. Ne, je to jinak. Nechci ho pustit.

,,Vysvětlíš mi to? Chci to vědět. Chci vědět, kvůli čemu tak trpíš!" Proč říká tak hloupé věci? 

,,Není to tvoje věc. Nepleť se do toho," zavrčím podrážděně. Ano, takhle je to správně. Je mi souzeno být sama. Nikdy už nebudu moct být normální. Moje minulost se za mnou táhne jako stín.

,,Budu se do toho plést! Mám tě rád. Proč to nemůžeš pochopit?" zvýší hlas a praští pěstí do stěny. Zůstanu na něj překvapeně zírat. ,,Nevrátíš se do polepšovny. Policie to shledala jako sebeobranu. Akorát už nemůžeš ven," konstatuje trošku smutně a já od něj znovu odvrátím zrak. Je to jen další člověk. Není ničím zvláštní. Stejně mě zradí. Tak proč mi tak buší srdce? Proč se mi vhání slzy do očí, kdykoliv se tváří smutně?

     ,,Žádná škoda. A teď už jdi. Chci být sama." On mě skutečně poslechne, obrátí se a vyjde z pokoje. Zanedlouho ho vidím z okna jak jde pomalu pryč. Se sklopenou hlavou a se svěšenými rameny. Slzy mi tečou proudem. Potichu naříkám. Bolí to. Když jsem byla s ním, zapomínala jsem. Teď kdykoliv ho vidím, vzpomínám si. Za všechno může on. Henry. Chci ho zabít! Upadá na mě deprese a vztek. Vyletím z postele a převléknu se do náhradního oblečení: černé jeany a černé tričko s dlouhým rukávem. Nezapomenu si plyšáka a vykradnu se ven z nemocnice. 

Potuluju se po okolí. Kam bych jenom měla jít? Co bych měla dělat? Domů se vrátit nemůžu. Nemám kam jít. Je tma. Bojím se. Co když mě někdo zase přepadne? Co když mi prostě ujedou nervy?

     Obklopí mě partička starších kluků. Táhne z nich alkohol a marihuana. Zvedá se mi žaludek. ,,Pojď se s námi pobavit!" vykřikne jeden a chytí mě za zápěstí. Zkouším se mu vymanit. Není mi to nic platné. Znovu? Prosím. Už nechci. Celým tělem mi projede palčivá bolest. Podlomí se mi kolena. ,,Pomozte mi někdo!" Nikdo nepřijde. Vím to. Je to tak vždycky.

,,Nechte jí bejt." Překvapeně zamrkám. K nám si to míří on. Elliot! Blonďaté vlasy mu vlají ve větru a oči má potemnělé hněvem. Ruce má zatnuté v pěsti. Vypadá děsivě. ,,A co když řekneme ne?" zabrouká spokojeně jeden z kluků. Elliot k němu přijde a jednu mu vrazí do čelisti. Zalapám po dechu. On ho vážně uhodil? 

,,Říkal jsem, ať z ní dáte ty špinavý pracky dolů!" zařve naštvaně a zablokuje útok dalšího. Netrvá dlouho a všichni moji věznitelé leží na zemi. Právě jsem o něm asi zjistila něco nového... A šokujícího... Kdo by řekl, že se ten smíšek umí takhle prát?

     ,,Chjo, jsi beznadějná. Přiděláváš mi starosti," klekne si ke mě a utře mi slzu. Jeho zlost se vytratí. ,,Pr-omiň," omluvím se tiše. Nedokážu se odtrhnout od jeho očí. Jsou jako studánky, ve kterých se topím.

,,Neomlouvej se. Pokud se budeš takhle tvářit dál, budu muset udělat tohle," chytí mě opatrně za tváře, nakloní se ke mě a políbí.