Řev

11.

     Stojím v potemnělé uličce. Z rukou mi odkapává krev. Na zemi leží pár mužských těl. Po tváři mi tečou horké slzy a zároveň se usmívám. Stojím tam, dokud si pro mě nepřijede Kristian v policejním voze. Odvádějí mě v poutech.

     ,,Cos to zase provedla?!" začne na mě řvát Kristian. 

,,Poprala se, nevidíš?" zavrčím. Nechci tu být. Nechci chodit do školy. V pasťáku mi bylo líp. Nechci vidět Elliota. ,,Ti tři byli totálně opilí. Nezmlátila si je vážně, takže se mi to povedlo ututlat."

Ztuhnu. To ta snaha byla zbytečná? ,,Co se stalo?" položí mi ruku na rameno. Rychle jí setřesu. Nikdo se mě nesmí dotýkat! ,,Elliot?" 

,,Proč by to mělo co dělat s tím blbcem. Nesnáším ho. Díky bohu, že sem s ním nezačala chodit. Máme ústní vodu? Musím se vykoupat v dezinfekci. Dostat ze sebe ty jeho pracky. Jak sem se mohla nechat zblbnout takovou špínou?" rozesměju se a odejdu do koupelny. Tam sjedu na zem a rozbrečím se. Možná si říkáte, proč kvůli tomu dělám takovou hysterii. Znám ho pár dní. Ale od čtyř let jsem sama. Vlastně jsem nikdy neměla přátelé. Vlastní bratr mě prodal pedofilovi, který mě věznil až do mých dvanácti let. Pak jsem byla v děcáku, kde se mi všichni vyhýbali. Ve škole jsem byla sama. Stranila jsem se lidí. Nevěřila nikomu. Divíte se mi? Lidi se zrazují. Vždy a všude. Pokud z toho mají užitek, využijí vás jako hadr. V devítce jsem zmlátila šest spolužáků a důvod? Šikanovali jednu holku. Tak jsem je zmlátila. Rok jsem byla v místnosti 5x4. Pokoj byl jako vězeňská cela. Mříže, železné stěny i podlaha. Jedna postel, záchod. Jinak nic. Jediné co jsem mohla dělat, bylo číst. Mohli mě propustit dřív za dobré chování, ale já se pořád prala s ostatními. Toužila jsem po bolesti. Bolesti, která by mi dala najevo, že jsem naživu. A teď. Konečně sem se s někým sblížila. Jeho smích dokázal vymazat sedm let bolesti za pár dní. Jeho hlas, oči, smích, ruce, rty. Všechno bylo tak obyčejné a přesto tak výjimečné. Začala jsem cítit emoce, které mi byly dosud zakázány. Zakázány mnou. Vyrazil dveře do mého srdce a utábořil se tam. A teď? Políbil jinou i přes to, jak mi pořád říkal větu: Mám tě rád. I přes to, že mě líbal. Ukradl můj první polibek. 

     Podívám se na sebe do zrcadla. Oči mám opuchlé a spodní ret se mi třese. Vlezu si do vany. Nesnáším ho. Nesnáším sebe. Nesnáším všechny lidi. 

    ,,Vážně to chcete? Máte krásné vlasy." Sedím v kadeřnictví. ,,Jo," přikývnu a ona si vzdychne. Dá se do stříhání. S jistým pocitem úlevy sleduju padající prameny hnědých vlasů na zem.

   ,,Kdo to je? "

,,Vypadá jako Christin."

,,Blbost. Christin nevypadala tak atraktivně!"

    Jdu ke třídě. Mám na sobě černé upnuté jeany, černé tričko končící u pupíku, ve kterém mám stříbrný piercing a vlasy mám sestříhané k bradě. Oči mám silně obtažené.

Už zvonilo. Svůj příchod si musím skvěle načasovat. Zhluboka se nadechnu a na rtech se mi usídlí chladný úsměv. Bez zaklepání vtrhnu do třídy. Všichni se na mě podívají. Někdo s úžasem, někdo s překvapením. ,,Musela jsem si ještě něco zařídit," promluvím smyslným hlasem a přivřu oči. Učitelka se na mě zamračí. ,,Jak si to oblečená? Vypadáš jako lehká dívka!" vmete mi do obličeje a já naší vzdálenost zkrátím o pár kroků.

,,A vy jako stará panna. Každá jsme nějaká," usměju se a její obličej se zbarví do ruda. ,,Padej si sednout!"

,,Jistě," zabroukám spokojeně a sedu si na svoje místo. Hned vedle zaraženě vyhlížejícího Elliota. Jemu nevěnuju ani pohled.