Řev

12.

     Na lavici mi přistane lístek. Ani se nenamáhám ho číst. Hned ho zahodím. Cítím na sobě jeho pohled. Nechci ho vidět, slyšet ani s ním mluvit. Nechci znát samotnou jeho existenci. 

,,Třído, pojedeme na týdenní výlet na ranč! Odjíždíme zítra. Je to zaplacené. Těšte se!"

,,Budeš se mnou sedět v buse?" usměje se na mě Emily a já přikývnu. ,,Nevěděla jsem, že mi to Kristian platil. Je to překvápko," ušklíbnu se a Emily se na mě starostlivě podívá. ,,Neměla si problémy?"

,,Ne."

,,Už jsi na youtube. Někdo vás natočil," obeznámí mě Emily a já vyprsknu smíchy. ,,Aha no," pokrčím rameny a prohrábnu si krátké vlasy. Celkem nezvyk. ,,Proč ses ostříhala? Má to něco společného s ním?" ukáže na Elliota, který si něco kreslí. ,,Ne, proč bych zahazovala vlasy kvůli takovému imbecilovi?" zalžu přesvědčivě. ,,Začala jsem držet dietu. Chci zhubnout. Ne pro ostatní, ale pro sebe," prohlásí rozhodně Emily. ,,Fajn, jestli chceš, můžu tě naučit něco z boxu," navrhnu jí, ale ona zuřivě zavrtí hlavou. 

,,Nejsem násilný typ."

,,Já jo a jsem na to pyšná," odfrknu si a ona se rozesměje. ,,Jinak co si bereš sebou? Umíš jezdit na koni?" vychrlí na mě několik otázek. ,,Beru si sebou oblečení, knížky a spoustu dalších věcí. A ne, nikdy jsem na koni neseděla."

     Zbytek dne uplyne v následujícím režimu: Elliot se snaží navázat komunikaci, já ho ignoruju a bavím se s Emily. 

    Doma si začnu balit. Zítra už jedeme. Těším se na Emily, ale netěším se na něj. Týden ho budu mít na očích. Jen z té představy mě bolí srdce. To mi připomíná, že jsem u něj nechala toho plyšáka, kterýho mi vystřelil na střelnici. No, to je jedno. 

   Další den už jedeme. ,,A nedělej žádný problémy," rozcuchá mi vlasy Kristian a já mu věnuju odhodlaný úsměv. ,,Klídek, nenechám se vytočit." Aspoň doufám.

Když už konečně přijde Emily, zůstávají v autobusu dvě poslední místa. Jedno vedle Elliota a druhé vedle Olivera - zapřísáhlý Elliotův rival. ,,Emily, pojď sem," usměje se na mojí kamarádku Oliver. Tomu věnuju nazlobený pohled a proti své vůli si dřepnu vedle Elliota. ,,Ahoj," pozdraví mě přátelsky. Ignoruju ho. Z batohu si vytáhnu knížku a začtu se.

,,Co čteš?" Na čele mi naskočí žilka. Nádech a výdech. Nevšímej si ho. To nejde. Srdce mi buší jako o závod. Cítím jeho květinovou vůni. Nejde si ho nevšímat sakra. Dál předstírám, že čtu. ,,Jde poznat, že si nečteš. Už nějakou chvilku si neotočila stránku," upozorní mě se smíchem. Ten smích je hotový mučidlo pro moje uši. ,,Čtu pomalu," odseknu naštvaně a konečně otočím stránku, což vyvolá další jeho smích. ,,Pořád jsi naštvaná?" zeptá se tiše. To se ještě ptá? ,,Emily mi to vysvětlila. Sophie mě na tu oslavu pozvala, byla to slušnost," vysvětlí a já prudce zaklapnu knihu. 

     ,,Proto jsi chlastal jako prase a zhulil se. Je ti šestnáct. Jsi nezletilý!" okřiknu ho tiše, abych na nás neupoutala nežádanou pozornost. ,,Zrovna ty máš co říkat o dodržování zákonů. Ta co každýho zmlátí do bezvědomí." Ztuhnu. Nevěřícně se na něj podívám. ,,Promiň, to jsem nechtěl," nejspíš si uvědomil, že tohle přehnal. ,,Už nikdy na mě nemluv. Jsi otravný. Nesnáším tě."