Řev

15.

     ,,Super! Takže vy jste nikdy nebyli ve hře o přežití a já vás mám chránit, navigovat a rozhodovat?!" začnu na ně řvát a vjedu si prsty do vlasů. Mám toho dost. A co mě takhle rozčílilo? Nejen, že Sophie neumí navigovat, taky si místo kompasu a map vzala: kulmu, fén, malovátka a další nepotřebný věci! A ještě ke všemu nemá žádný teplý oblečení. Je večer, je zima a já jsem totálně vynervovaná.

,,Fajn, vezmi si tohle," hodím po ní svojí bundu a dřepnu si. Jak jsem mohla skončit v tak děsném týmu? ,,Podle hvězd jsme na severu. Nevím, jak bez mapy a instrukcí mám najít poklad. Ale zjistím to. Jděte spát, Elliote, hlídej tábor. Hned jsem zpátky. Podám mu druhý nůž a sama se ozbrojená, s baterkou a s blokem s tužkou vyběhnu do lesa. Musím najít cizí tým. 

     Už běžím asi půl hodiny. Setmělo se natolik, že si musím svítit baterkou. I přes to jsem několikrát zakopla, bouchla se, narazila do stromů, byla poštípaná. Konečně objevím oheň. Tábor. Vyhoupnu se na nejbližší strom a schovám se za listí tak, že já na ně vidím a oni mě ne. Je to tým čtvrtý. Nikoho tam neznám. Hlídá jenom jeden človíček. Kluk. To bude skvělé. Slezu ze stromu a zhasnu baterku. Rozcuchám se ještě víc a rozbrečím se: k tomu mi stačí pomyslet na Elliota. Dokulhám do tábora.

,,Po-mozte mi," zasípám a on ke mě přiběhne. ,,Co se ti stalo?" vychrlí hned a já spadnu na zem. Dýchám co nejrychleji. ,,Můj tým, spadl do jámy. Nemám je čím vysvobodit tak jsem běžela pro pomoct," vymyslím si z fleku věrohodně znějící výmluvu. ,,Má-te vodu?"

Rychle doběhne do batohu. Tak co teď? Všimnu si provazu. Jak můžou být tak hloupí a nechávat ho tu jen tak povalovat? Je dostatečně dlouhý na svázání člověka. Z kapsy vytáhnu šátek. Bylo by zlé, kdyby křičel. Tichými kroky se k němu doplížím. Povalím ho na zem a než se stačí vzpamatovat, nasadím mu roubík. Je silnější než jsem myslela. Uhodí mě do čelisti. Zasyčím bolestí a nakopnu ho. Odrazí to a shodí mě na zem. Ruce mi přišpendlí k hlavě. Bezmocně se vrtím. Dám mu hlavičku. A to pořádnou. Jakmile mě pustí, rychle mu svážu ruce a nohy. ,,To bolelo," poznamenám a prohrabu jejich batohy. Najdu klubko provazu, vlajku (to bylo snadné), mapy, poznámky o místech, které už prošly a nápovědy, které našly. Super. 

     Když se dobelhám do tábora, kolem oka mám monokl, roztržený ret, červenou čelist, vyvrtnutý kotník a po celém těle šlehance a škrábance. Elliot sedí u ohně a čte si. Zabolí mě u srdce. Ale už máme dvě vlajky. ,,Jsi v pohodě?" rychle vstane a pomůže mi si sednout. ,,Nesahej na mě," podotknu vyčerpaně. ,,To hodláš být tvrdohlavá i za takový situace?" 

,,J-o."

,,Ošetřím tě. Pokud budeš odporovat, svážu tě," fajn, to znělo jako dvojsmysl. Ušklíbnu se a nechám ho, aby mi prohlídl kotník. Nakonec mi na to přiloží mokrý kapesník, který připevní obvazem. ,,Sundej si tílko." Cooo?