Řev

18.

     ,,Co?" vyhrknou všichni tři na jednou a já se rozesměju. ,,Jak jednoduché! Co dává život květinám a přírodě? Bez čeho nic živého nepřežije? Voda! A kde najdeme tady vodu? Řeka!"

,,A co to další?"

,,Šedý strážce. Šedá. Co vás napadá?" bojím se odpovědi, ale zeptám se.

Elliot: mrtvola

Oliver: prach

Sophia: kámen.

,,Sophio, ty jsi chytřejší, než jsem si myslela," podotknu a všichni tři na mě zůstanou zírat. 

,,Co jsem udělala?" zeptá se vykolejeně. 

     ,,Skála! Skála chrání ne? Můžeš se za ní schovat. Skála je šedá. Takže hledáme skálu u řeky."

,,To může být všude," namítne Oliver. 

,,Domov na vysoké noze. Na vysoké noze, to bude něco připomínající nohu a bude to vysoko. Vaše názory?"

Elliot: Nemám tušení

Oliver: co hnízdo?

Sophia: List?

,,Olivere, ty jsi génius."

     A tak jsme se vydali k řece. A když jsme k ní došli, zjistili jsme šokující odhalení.

,,Skála je na druhé straně a řeka je příliš prudká na to, abychom jí přešli," konstatuje Elliot. ,,Tamhle jsou kameny. Dalo by se přes to přeskákat," všimne si Oliver.

,,A kdo to přeskáče?" vyhrkne Sophie otázku, která nám všem běží v hlavě. Vzdychnu si. ,,Já."

,,Já to udělám. Nemůžu to nechat dělat holku," zastaví mě Elliot a sundá si bundu, botyy, ponožky a triko. Takže je jenom v kraťasech. Zrudnu. Má vypracované břicho. Chtěla bych se ho dotknout. Na co to myslím? Hrne se do nebezpečí. Skočí opatrně na první kámen. Bojím se o něj. Je to nebezpečné. 

     Přeskočí na další kámen. Podklouzne mu nohaa on začne vrávorat na kameni. Spadne. Sakra. Rychle si skopnu boty a svléknu se do spodního patra. Sophie zaječí. Elliot zmizí v řece. Skočím za ním a začnu bojovat proti proudu. Vidím ho. Řeka ho unáší. Topí se. Rychlými tempy ho doháním. Je to příliš prudké.

,,Elliote!" zaječím a vyprsknu vodu. Kdykoliv se nadechnu, další vlna mě smete pod hladinu. Nevzdávám se. Chytím druhý dech, potopím se a nechám se unášet proudem. 

Chytím ho za ruku a přitáhnu si ho k sobě. Je v bezvědomí. Musím nás vytáhnout. Držím nás oba dva nad hladinou. Zoufale hledám jakýkoliv úchyt. Konečně se do cesty připlete spadlý kmen. Jednou rukou se ho chytím. Hlavně ho nesmím pustit. S obtížemi nás vytáhnu na břeh. ,,Jste v pohodě?" zařve na nás Oliver z druhého břehu. ,,Nevím!" vykašlu vodu a položím Elliotovo tělo na trávu. Nedýchá. Okamžitě začnu masáž srdce. Dám mu dýchání z úst do úst. No tak, Elliote. Nadechni se! Přece nezemřeš tak uboze? Dýchej blbče! Jenže se neprobouzí.