Řev

5.

     ,,Bratr? To asi těžko," vyprsknu nenávistně a jeho úsměv se akorát rozšíří. ,,Pořád se na mě zlobíš?" zeptá se sladce. ,,Prodal jsi mě. To není něco, co vyřešíš omluvou!" zaječím a do očí mi vyhrknou slzy. Ten jeho arogantní úsměv. Jizvy mě začínají pálit. Hučí mi v uších. Třesu se. Přerývavě dýchám a tisknu k sobě nově získaného plyšáka. ,,Chris?" Elliotovo hlas zní tak vzdáleně a tlumeně. Jako kdybych byla uvězněna v jedné bublině s ním. Otočím se na patě a rozběhnu se pryč. Nezastavuju. Musím utéct. Promiň Elliote. Nepřestávám prchat. Bolí mě každý nádech. Nedokážu zastavit slzy. 

Zastavím se v temné uličce. Zabloudila jsem do úplně jiné části města. Kde to jsem? Nepoznávám to tady. Henry. Usmívá se, ale jeho oči zůstávají chladné. Obrátím se a hodlám vyjít z téhle temné čtvrti. Mám z toho špatný pocit.

,,Johohó! Našel jsem jackpot!" východ mi zatarasí mohutná mužská postava. V ruce dřímá poloprázdnou láhev alkoholu. Couvám. Tahle situace mi připadá až děsivě nostalgická. ,,Ztratila ses krásko?" 

     Krčím se v potemnělém koutě. Přede mnou stojí dvě osoby. Cizí muž a můj bratr. ,,Zasloužíš si lekci! Odteď patříš tomuhle muži!" arogantně se usměje Henry a pohladí mě po tváři. ,,Ale neboj se, sestřičko. Bude se ti to líbit. Každou chvilku si budeš přát umřít. To ti zaručuji!" 

Cizí muž vzrušeně dýchá. Nemám proti němu šanci. Buším do něj malinkými pěstmi. Nepomáhá to. Ani to necítí. Roztrhává mi šaty a s nimi i spodní prádlo. Ječím. Zakrývám se. On mi vlepí facku. Brečím. Nepřestávám volat o pomoc. Nikdo nepřichází. Nikdo mě neslyší. Jeho ruce se mě dotýkají všude. Bojím se. ,,Pomozte mi někdo!" prosba zůstává nevyslyšena. Vniká do mě. Řvu. Bolí to. Nechci to. Prosím, chci umřít. 

     ,,Chris!" vytrhne mě z přemýšlení známý hlas. Vrátím se do reality. Muž mi rozbil láhev o hlavu. Krvácím a mám mžiky před očima. Ale on je na tom o dost hůř. Leží na zemi ve vlastní krvi. Spadnu na zem. Vjedu si prsty do vlasů. Udělala jsem to zase. Rozbrečím se. ,,Napadl tě?" klekne si ke mě Elliot. Mlčky přikývnu. Podá mi plyšáka. Pevně ho obejmu. ,,Už se tam nechci vrátit!" a s těmito slovy ztratím vědomí.

    Jak dlouho jsem tady? Kotníky i zápěstí mám pevně spoutané. Provazy se mi zařezávají do obnažené kůže. Každý pohyb mě bolí. Stehna mám ulepená a od krve. Hnědé vlasy mám rozcuchané a pod očima mám kruhy. Bojím se chvíle, kdy se dveře rozrazí a on se vrátí. Znovu. Kdykoliv přijde, děje se to samé. Násilím mi rozevírá nohy a hrubě do mě vniká. Nezajímá ho má bolest. Nebere na mě ohledy. A kdykoliv brečím, zkope mě do bezvědomí. Pořád ten samý scénář. Nenávidím ho. Nenávidím Henryho za to, že mě prodal tomu pedofilovi. Nenávidím policii za to, že mě ještě nenašla. Nenávidím rodiče za to, že mě tu nechali samotnou. Nenávidím všechny lidi. Nenávidím celý svět. Nenávidím sama sebe za to, že nejsem dost silná. Nenávidím se. Chci umřít. Chci zabít. Chci utéct. Chci zabít. Chci plakat. Chci zabít. Chci řvát. Chci zabít. Chci, aby mě někdo slyšel. Chci zabít. Chci se smát. Chci zabít.