Řev

7.

     Strnu. Chci polibek ukončit, ale on si mě k sobě ještě pevněji přitiskne. Zornice mám rozšířené. Srdce mi vynechává několik úderů za sebou. Celé tělo mi polije horko. Klepu se. Nevím jestli strachy nebo vzrušením. Elliot se ode mě konečně nebo snad naneštěstí? odtrhne a podívá se mi do očí. Obličej mi zrudne a on se taky začne červenat. Musíme vypadat komicky. Mezi námi se vznáší dusivé ticho nabité vzrušením, očekáváním a stydlivostí.

,,Jak ti je?" konečně přeruší to ticho. Tím neočekávaným sletem událostí sem úplně zapomněla na nějakou bolest hlavy. 

,,F-ajn," vydám ze sebe pořád v šoku. Lžu. Víčka mám těžká a každý nádech mě bolí. Nejspíš mám horečku a nevím, jestli jí nemám z toho polibku. Můj první polibek... Sáhne mi na čelo. 

,,Aspoň nelži. Máš horečku. Vezmu tě k sobě. Rodiče jsou pryč a sourozenci chrápou," než stačím cokoliv namítnout, popadne mě do náruče jako princeznu a rozejde se ulicí.

     ,,Policie mě bude hledat," špitnu nesměle a zabořím hlavu do jeho náruče. Voní po květinách. Slyším jeho srdce. Tluče mu rychle a nepravidelně. Stejně jako mě.

,,To nevadí. Vysvětlím jim to," zasměje se a mě po tváři steče osamělá slza.

,,Chci se ti omluvit. Byla jsem na tebe hnusná. Promiň."

,,To nevadí. Tobě odpustím všechno. Mám tě rád, víš?" zopakuje mi jeho oblíbenou frázi a mě srdce vynechá další úder. Tohle mi dělat nesmí. Co se to se mnou děje? Ani mi nijak nevadí jeho dotyky. Proč? Díky němu zase zapomínám. 

     ,,Jsme tady." Vzhlédnu. Zastavíme před luxusně vypadajícím domem. Elliot mě opatrně položí na zem a odemkne vchodové dveře.

Potichu vyjdeme schody a on mě navede do jedněch z dveří. Jakmile za námi dveře zaklapnou, rozsvítí. Nacházíme se v útulném klučičím pokoji. Stěny jsou modré a strop bílý. Na zdi je obraz oceánů, pod kterým je letiště. Pak tu má plazmovou televizi, obrovskou knihovnu plnou knih, velkou hifi věž, plakát Black Veil Brides a plakát New Year's day. Pak tu najdete několik fotek, kde je nejčastěji Elliot s různými lidmi. Celý pokoj voní po květinách stejně jako on. Poprvé jsem v klučičím pokoji. 

,,Přinesu lékárničku." Přikývnu a sleduju jeho siluetu jak mizí na chodbě.  Začnu si prohlížet fotky. Na jedné je s partou kluků, nejspíš jeho kapela. Na další je s rodinou. Strnu. Na třetí fotce se líbá se Sophii.

,,Není to tak jak si myslíš!" vyhrkne Elliot, když vidí, na jakou fotku se tak dívám. Nasadím tu nejchladnější masku. ,,Tak vysvětluj," pobídnu ho a mezitím si začnu prohlížet nehty.

     ,,Já neberu polibek jako něco důležitého víš? A ona mě poprosila, ať se s ní takhle vyfotím. Tak proč ne?" V očích se mi chladně zableskne. ,,Ukradneš mi můj první polibek a pak klidně prohlásíš, že to nebereš jako něco důležitého? Aha," přikývnu a otočím se k němu zády. Nesmí vidět moje slzy. Rychle si utřu oči a obrátím se k němu teprve, až jsem si jistá svou kamennou maskou.

,,Jdu domů," položím mu svého plyšáka na postel, protáhnu se kolem něj, dole se obuju a vyběhnu ven. Běžím celou cestu. Nezastavuju. V nemocnici se nenápadně proplížím do pokoje, převléknu se do nemocničního a ulehnu na lůžko. Tu noc nespím. Celou noc brečím do polštáře.