Řev

2.

     Jak to sakra mohlo skončit takhle? Sedím na lavičce v parku a vedle mě dřepí Elliot. To se mi snad zdá. 

,,Řekneš mi něco o sobě?" udělá na mě psí oči a nejspíš si myslí, že zareaguju jako všechny normální holky a padnu mu kolem krku. Mýlíš se chlapečku, já nejsem tak hloupá.

,,Ne,"odmítnu ho hned a ani se na něj nepodívám. Proč bych mu měla o sobě něco vykládat? Nesnáším lidi. 

,,Bolí tě ten kotník?" zeptá se starostlivě a já mu věnuju nepřátelský pohled. ,,Ne," procedím mezi zuby a postavím se. ,,Už nikdy se mě nedotýkej, nemluv na mě a neotravuj!" ukážu mu vztyčený prostředníček a začnu klopýtat domů.

     ,,Proč mě nesnášíš?" dožene mě a já ho ignoruju. Dívám se před sebe a snažím se nevnímat jeho vlezlou přítomnost. ,,Ach jo ty jsi tak tvrdohlavá," vzdychne si a já pořád neodpovídám. ,,Je pravda to o tom incidentu?" položí mi další otázku. A já opět neodpovídám. Nedostane odpověď na nic co řekne. ,,Taková kráska by se měla usmívat," podotkne trošku zoufale. ,,Můžu tě doprovodit domů?" A opět otázka zůstává nevyslyšena. Nakonec mě stejně celou dobu následuje a oba dva zarytě mlčíme. Dobelhám před menší rodinný domek u kterého na mě už čeká párek policajtů.

,,Zase si zatáhla školu? Už tě máme dost!" začne na mě řvát jeden ze státních úředníků. ,,Christin, pokud v tomhle budeš pokračovat, vrátíš se zpátky do polepšovny," druhý idiot mi položí ruku na rameno. Bleskurychle jí ze sebe setřesu a věnuju jim vražedný pohled. ,,Už jsem si našla kamaráda. Tady Elliot mě bude rád doučovat, že Elliote?" výhružně pozvednu obočí a on se vesele usměje na oba dva policisty. ,,Jistě, mám Christin rád. Je to fajn holka!" prohlásí s upřímně znějícím přesvědčením. ,,No asi bychom mu mohli dovolit hodinu."

      ,,Tohle je můj pokoj. Sedni si kam chceš, ale ničeho se zbytečně nedotýkej," upozorním ho a oba dva vejdeme do velkého pokoje s černě nabarvenými stěnami, okny schovanými za tmavými závěsy a všechno tu působí temně. Jako moje duše. ,,Páni, máš velkej pokoj," hvízdne překvapeně a sedne si na letiště. ,,V polepšovně jsem měla pokoj v rozměrech 5x4. Nemohla jsem si tam ani pořádně protáhnout nohy," vysvětlím tiše a zapnu plazmovou televizi. Zrovna dávají horor. Miluju horory. Ráda se směju těm obětem. Je to komické. ,,Ale překvapila si mě. Nečekal jsem, že mě využiješ."

,,Jo, byla to improvizace," pokrčí rameny a dál upřeně sleduju obrazovku. Zrovna tam vrah stahuje z oběti kůži. ,,Máš ráda horory?" Mlčky přikývnu a dál sleduju tu krvavou scenérii. ,,Mimochodem máš tu led? Ten kotník ti musel natéct."

,,Je v kuchyni." zabroukám zaujatě a dál se s ním neobtěžuju. Dveře do pokoje se rozlétnou a dovnitř vletí ten samý polda, co mě hlídá ve škole. ,,Zase si zdrhla! Co si to vůbec dovoluješ? Tvůj strýc ti kupuje všechno na co si vzpomeneš a ty se nemůžeš chovat slušně," začne na mě ječet. Nevnímám ho. Kéž by ten vrah ožil a stáhl z toho otravy kůži. ,,Pane, smím poprosit o led?" usměje se na policistu přátelsky Elliot a policista zrudne. Evidentně ho tu nečekal. ,,Jo."

     ,,Ukaž mi ten kotník." Nechci to přiznat, ale vážně to bolí. Opatrně mi vyhrne nohavici kalhot a sundá ponožku. Odvrátím od něj pohled. Jeho dotyky nejsou tak nepříjemné jako jiných lidí.Jeho hbité prsty mi něžně ohmatávají nateklý kotník. Přiloží mi na to sáček s ledem. ,,Zítra by to mělo být lepší."

,,Je čas mladej. Teď vypadni," vypakuje ho jeden z mojí "ochranky" a Elliot mi věnuje poslední zářivý úsměv. ,,Zatím Chris!"

Ten večer jdu spát se zmatenými myšlenkami. Proč mi jeho dotyky tolik nevadí? Když jsem s ním, zapomínám i na věci, na které zapomenout nechci. Je to dobře nebo ne? Kotník mě už tolik nebolí. Po tváři mi steče osamělá slza. I když uběhlo už několik let, jeho dotyky na mojí kůži pořád přetrvávají. A myslím, že jen tak nezmizí. Stejně jako jizvy.