Hra o život

Postel

Na ostrově jsme zůstali docela dlouho. Vyprávěla jsem Honzovi, co všechno se stalo od doby co byl pryč. Pak jsme sbalili batoh a na paddleboardu jsme odpluli zpátky na břeh.

Seděla jsem na špičce a machála si nohy ve vodě, zatímco Honza stál na konci a pádloval. Přišlo mi, že zpomalujeme, tak jsem se chtěla otočit a zeptat se Honzi co se děje, ale to jsem nestihla, protože jsem spadla do vody.

J: "Ty hade! Normálně jsem se na tebe měla vykašlat a nechat tě tam dole kejsnout už na věky. Já tady riskuju život abych tě zachránila a ty mi to takhle oplatíš?! No tak to ti pěkně děkuji."

H: "Promiň, když ono se to tak nabízelo."

J: "Aby mě se něco brzo nenabídlo."

Nějak jsem se vyškrábala zpátky nahoru a Honza začal pádlovat. Netrvalo to ani půl hoďky a už jsme vytahovali paddleboard na břeh jezera.

J: "Až teď mi došlo, že nejsi v plavkách, ale v normálním oblečení, který je teda mokrý. Noo to musí být masakr pohodlný, že?"

H: "Strašně moc."

J: "Jde to vidět." smála jsem se.

Honza odešel vrátit paddleboard s pádlem a ploutvemi, zatímco já jsem se šla převléct do suchého oblečení. Všimla jsem si, že Vojta tam už neleží a tak mi došlo, že se buď musel probrat nebo ho tu někdo našel a odnesl ho.

Cestou zpátky na hotel jsme si pvídali.

H: "Hej já mám pocit, jak kdybych tu byl naposledy před několika lety."

J: "A to je to jen pár dní."

H: "Ani nevíš, jak se těším na pohodlí mojí postele."

J: "Věřím."

Během cesty jsem si všimla jak na kraji vyšláplé cestičky sedí právě Vojtěch s boulí na hlavě.

J: "Hej to je ten co mě dneska otravoval." ukázala jsem na něj.

H: "Počkej to je ten z akrád že? No tak to končí parchant jeden."

J: "Ježíš Honzo hlavně mu nic nedělej, já už jsem mu dost ublížila."

No ale ten jakoby neslyšel. Vojta si všiml, že se k němu někdo přibližuje a tak zvedl hlavu. Když si všiml nasraného Honzi a opodál stát mě, hned se zvedl a začal utíkat nejspíš do hotelu, aby se schoval na pokoj.

H: "Řekl bych, že tohle mu bude pro zatím stačit a jestli ne, já přísahám!"

J: "Jo, jo jasný rozumim nemusíš mi to tu rozvádět do detailů, ale jinak děkuju"

H: "Však moje povinnost ne?"

J: "Tak samozřejmě."

Zanedlouho jsme došli k hlavnímu vchodu hotelu.

J: "Hele je půl druhé odpoledne. Nechceme se naobědvat? Já nevím jak ty, ale já určitě hlad mám."

H: "No můžem."

J: "Jo to mi tak připomíná."

H: "No co zas?"

J: "Když jsme hráli UNO vsadili jsme se, že ten co prohraje bude vařit jídlo tomu co vyhraje až do konce a ty jsi s tím ještě ani nezačal."

H: "Fakt musím?"

J: "Samozřejmě, jinak by jsi nebyl fair play, ale že jsem to já, tak ti dám pro dnešek pauzu a zajdeme si do jídelny, co ty na to?"

H: "Ok."

Vyšli jsme tedy těch několik schodů a dostali se do velké jídelny. Já jsem si vzala knedlíky plněné uzeným masem a posypané smaženou cibulkou, zatímco Honza si vzal boloňské špagety posypané parmazánem.