Hra o život

Nový začátek

Byla jsem v temnotě, okolo mě nebylo nic jinýho než tma a zase tma. Nevěděla jsem kde jsem, ani co se děje. Napadlo mě se rozhlédnout, ale všude byla zase jen tma. Rozhodla jsem se tedy se porozhlédnout. Asi po 15 minutách chůze jsem si všimla, že daleko přede mnou něco svítí. Byl to tak malinký paprsek světla, že skoro nešel vidět, ale byl tam tím jsem si byla 100% jistá. Rozběhla jsem se jak nejrychleji jsem dokázala. Nevěděla jsem jak dlouho běžím, ale z nějakého důvodu jsem necítila únavu ani bolest nohou. "Jjj.....!" zaslechla jsem v tu chvíli jsem ztuhla. Nikoho jsem okolo sebe neviděla a ten hlas jsem taky už neslyšela, tak jsem se rozběhla dál. Čím víc jsem se blížila ke světlu, tím víc jsem poznávala hlas a rozuměla co říká. 

Ani jsem si neuvědomila a stála jsem u toho světla. Mělo tvar obdélníku a jedné straně kliku! Hlas se ozval znova. Věděla jsem kdo to říká, ale zároveň jsem to nevěděla. Bylo to jako kdybych ten hlas znala odjakživa, ale neuměla ho přiřadit ke člověku. To co mi hlas říkal znělo jako kdyby na mě řval a brečel. Bylo jako kdybych byla v cizím státě slyšela jak na mě mluví, jakým tónem ale co mi říká to jsem nevěděla.

Pak mi něco došlo: já nevím kdo jsem, nevím kdo je moje rodina, nevím nic. Jediné co vím je to, že jsem si to dřív pamatovala. Rychle jsem se sebrala, vzala za kliku a otevřela dveře. Bylo za nimi další světlo. Rychle jsem se do něj rozeběhla a-

Prudce jsem se zvedla a silně nadechla. Když jsem popadla dech, všimla jsem si, že sedim na louce (trochu až moc hranaté louce) a vedle mě sedí kluk. Oči měl rudé a plné slz. Klučina se mi vrhl okolo krku a objal mě.

?: "Ty vole Jano tohle už mi nikdy nedělej! Nikdy rozumíš nikdy! 

J: " Tak za 1. kdo jsi? Za 2. kde jsme? Za 3. co ti nemám dělat a za 4. jak znáš moje jméno !?

?: "Ok to je docela dost otázek. Takže jsem tvůj kámoš Honza, jsme v minecraftu, nemáš mi dělat to, že se tě tu snažim už dobrejch 20 minut vzkřísit, a myslej si že už jsi mrtvá."

Chvíli jsem se na Honzu dívala pohledem: SEŠ V POHODĚ? ,ale pak mi to došlo. Celý svět okolo nás byl z kostek. My však ne, naše těla byla úplně stejná tak jak jsme si je pamatovaly. Po větším prozkoumání jsem zjistila že mám vlasy normálně rozpuštěné, ale jsou zrzavé a moje oblečení se taky trochu změnilo. Došlo mi že já vypadám jako Alex a Honza jako Steve.

J: "No do prdele... Kde jsme se tu vůbec vzali?"

Po nějaké té době vysvětlování co se stalo mě s tou obrazovkou mi Honza řekl, že jemu se stalo úplně to samý. Když už jsme byli v tom minecraftu bylo by fajn zjistit jak to tu vypadá. Napadlo mě a tak jsem se zvedla ze země. Otočila jsem se a dost mě šokovalo to co jsem tam viděla. Ve vzduchu byly dva obdélníky a v nich šli vidět naše pokoje ve kterých byl stále zastaven čas. Byly to naše notebooky! 

J: "Honzo? Mohl by jsi se jít ke mně na něco podívat?"

Honza vstal došel ke mně a když si toho všimnul stál tam vedle mě se stejně vyděšeným a překvapeným obličejem jako já. Pomalu jsme se na sebe koukli a pak se na ráz rozeběhli k obrazovkám. AAA- BUM! Oba jsme se rozplácli o obrazovku jako, když nabouráte do skla.

J: "Jauvajs!" 

H: "Tak řekl bych, že to je marný."

Obě obrazovky najednou začali šumět a najednou se tam objevil Herobrine!

J/H: "AAAAAAAAAA!!!!!" zařvali jsme spolu jak jsme se lekli.

He: "Já jsem Herobrine a na vaše přání jsem vás dostal do Minecraftu! Aby jste se dostali zpět do reality musíte si vybrat pouze jeden z mnoho serverů na, který se připojíte a vyhrát všechny minihry. Jakmile umřete, umřete i ve vašem světě....". Obrazovka znovu zašuměla a vrátily se zpět obrazy našich pokojů. V tuhle chvíli jsme s Honzou byli na dně. Nevěděli jsme co máme dělat, chtěli jsme se vrátit domů, ale nechtěli jsme riskovat naše životy.

J: "Co teď ?" zeptala jsem se.

H: " No asi nám nezbyde nic jiného než to risknout..." odpověděl Honza s velkým oddechem.

J: "Ale já nechci umřít. Chci zase vidět svojí rodinu, chci vidět znova kamarády, chci...chci..." začala jsem panikařit.

H: "Jano klid." chitil mě Honza za rameno. "Jsme v tom spolu a věř mi, že kdyby se dělo cokoli nikdy tě nezradím." usmál se na mě. 

J: "Docela parodox, když já jsem starší tak bych měla chránit já tebe ne?" 

Zasmáli jsme se konečně po dlouhé době.

H: "Tak co dem vybírat server ?"

J: "Můžem."

Otočili jsme se a tam na nás čekal obrovský seznam serverů. Chvíli jsme je projížděly, ale nebyl tam ani jeden, který bychom znali. Pak jsem si všimla, že v horním pravém rohu je nakreslená lupa. Bohužel byla až moc vysoko, dokonce i na Honzu. 

J: "Hele je to pro mě divná otázka vzhledem k tomu, že tě dneska vidím poprvé naživo, ale mohla bych ti vylézt na ramena, abych mohla kliknout na tu lupu ? :D"

H: "Ehm...asi..jo ?"

J: "OK tak se prosím tě trochu skrč."

Honza se tedy skrčil a já mu vylezla na ramena. Zvedl se a bohužel mě zapomněl držet a tak jsem spadla. Honza se málem udusil vlastním smíchem. Já se trochu uraženě zvedla ze země a "jemně" ho kopla do nohy.

H: " Heeeejjj !?" 

J: "JeŽiŠí tO jSeM nEchTěLa pane gentleman."

H: " Ha ha ha fakt vtipný."

Honza se tedy znovu skrčil, já mu vylezla na záda a teď už mě konečně chytil, když se zvedal. Já zmáčkla lupu a Honza mě sundal dolů.

H: "A na co jsi to vlastně chtěla?" 

Jen jsem se na něm šibalsky podívala a na klávesnici naťukala SURVIVAL GAMES.

H: "Aaaa už rozumim."

Klikla jsem na sg a vedle nás se objevily dveře, přesně takové ty, které jsem viděla v té temnotě. Přišla jsem k ním blíž a šáhla na kliku.

H: "A seš si tím jistá, že to chceš?"

J: "Stoprocentně"

Pořádně jsem se nadechla, otevřela dveře a s výdechem do nich vešla...