Hra o život

Konec?

Dneska ráno mě probudila noční můra. Byla jsem zpátky. Tam daleko a hluboko v jezeře Luna. Znovu jsem se setkala s Drakem. Prudce jsem se zvedla z postele a do toho zařvala Neeee! Ze strachu jsem byla celá spocená.

H: "Co řveš? V poho?"

Honza zrovna seděl na posteli a převlíkal se. Bohužel jsem se otočila v dost nevhodnou chvíli a začala rudnout. Hned jsem hlavu otočila na druhou stranu pokoje a projistotu si výhled zakryla polštářem.

H: "Tady nám někdo rudneee."

J: "Drž zobák!"

Slyšela jsem jak se ke mně Honza přibližuje. Z nějakýho důvodu jsem dostala nával paniky. Polštář jsem držela skoro až křečovitě a hlavu otočenou tak, že jsem si skoro lámala vaz.
Stejně mi to nepomohlo. Honza ke mně došel, jedním lehkým táhnutím, mi vyrval polštář z rukou a někam ho zahodil. Sakra. Rychle jsem si aspoň zarkyla oči dlaněmi. Pomohlo to? Ne.
Za chvíli jsem ucítila jeho ruce na mích a lehce mi je odloupl z obliceje. Naštěstí už tam stál Honza oblečenej, tak jsem zase nabrala svojí původní barvu.

H: "Snídaně je na stole."

Řekl s klidem, jako kdyby se nic nestalo a odešel do obýváků. JAK TOHLE SAKRA DĚLÁ?!

Rychle jsem vylezla z postele a chystala se převlíct, ale nejdřív jsem vyrazila do koupelny. Tam jsem viděla něco, co jsem vidět nechtěla.
V zrcadle přímo přede mnou se odrážel můj odraz. Stála jsem tam tak v noční košili. Moje pravá noha byla už celá v troskách a ta levá byla už z poloviny taky.
Najednou mě polilo horko. Opatrně jsem zvedla košili a s tím co jsem viděla, jsem byla v šoku.
Moje tělo až po žebra bylo v rozkladu.

H: "Co tam děláš tak dlouho? Ty nebudeš snídat?"

Já jsem ale nedokázala odpovědět.

H: "Haló? Janoo?"

J: "Promiň, já bych ráda, ale nemůžu."

Řekla jsem dost potichu, ale Honza to i tak slyšel. Po nějaké chvíli přišel ke dveřím koupelny a zaťukal.

H: "Jano? Dobrý? Můžu dál?"

Polila mě panika. Rychle jsem doběhla ke dveřím a zamkla.

H: "Ale no taaak! Člověk ti chce pomoct a ty takhle. Hele já ti říkám, že jestli neotevřeš ty dveře abych se mohl ujistit, že seš OK, tak je rozmlátim."

Při tý představě jsem se zašala potichu smát. Samozřejmě to Honza slyšel.

H: "Jo tak ty se tam bavíš a mě tu necháš trčet, to není fér."

J: "Promiň už jdu."

Pomalu jsem odemkla dveře. Honza nejspíš strachem mě nenechal ani ty dveře pořádně otevřít a rychle vletěl do koupelny. K jeho smůle uklouzl po loužicce vody a šipkou spadl do vany.
  Nemohla jsem to vydržet a začala se válet smíchy po zemi.

H: "Je sice fajn, že se směješ ale NĚKDO tu spadl do vany a dost ho to bolí a byl DOST rád kdyby mu NĚKDO POMOHL!"

J: "Jo promiň. Ale když ten tvůj výraz byl skvělej."

Dost blbě se mi zvedalo ze země, vzhledem k mímu stavu a tomu, že jsem se ještě nemohla přestat smát. Nakonec jsem pomohla Honzovi vylézt z vany.
  Snažila jsem se nenápadně shovat košilí nejhorší, ale moc se mi to nepovedlo.

H: "Tím, že tu ránu budeš přede mnou skrývat si nepomůžeš."

J: "Já vím, jen.....jen jsem nechtěla aby ses tolik trápil nad něčím tak zbytečným."