Hra o život

The Pit

H: "Jano? Jano?! Co se děje?! Jsi v poho?!"

Jana nevypadala vůbec dobře. Najednou celá zbedla. Nohy se jí začaly chvět a vypadalo to, že už se na nich dlouho neudrží. Najednou se jí podlomila kolena a začala padat, rychle se ještě stihla chytit opěrky gauče. Rychle jsem k ní doběhl a chytil ji.

H: "Dneska ne! Jano ne! Jsou teprve 2 dny! Ještě jeden musíš vydržet! Psalo se to tam! V tý pošahaný knize to je!"

Už jsem to nedokázal vydržet a začal brečet. Nechtěl jsem před Janou, ale už to nešlo.
Jana se na mě koukla a pak jí její nohy už nedokázali udržet a spadla mi přímo do náruče.

J: "Já...já nechci umřít, ne teď, ne tady, ne v tomhle věku."

H: "A to se nestane! Jano slibuju ti jakože se Honza jmenuju, že se z toho dostaneš a pak všem ukážeš zač je toho Jana!"

Najednou jsem dostal nápad. Položil jsem Janu na gauč a odešel do našeho pokoje. Otevřel jsem Jany skříň a hodil si na záda batoh s věcmi na lektvar a knihu. Když jsem se vrátil, byla Jana bledší a rána, kterou způsobil Drak se rozrostla.

H: "Jano! Prosím tě! Bojuj! Nesmíš to vzdát! Nesmíš! Jak to tu mám bez tebe přežít?! A nejen tady, ale i doma v realitě! Potřebuju tě!"

Dost jsem se bál a najednou nevěděl co mám dělat. Bylo to jakoby se mi zhroutil domeček z karet. Jana tam jen tak bezvládně ležela a já měl pocit jakobych to všechno říkal do zdi, ale věděl jsem, že někde tam hluboko je pořát ta stará dobrá Jana.
Otočil jsem ke stolku na kterém ležela ta růže, o které mi Jana vyprávěla. Vzal jsem ho a dal ho opatrně do batohu.
Jano je mi to líto, ale musím tě tu nechat. Pomyslel jsem si.

Se slzami v očích jsem šel ke dveřím.

J: "Honzo...prosím...nechoď...já...
nechci...být teď...sama."

Zastavil jsem se a otočil se. Kdybych mohl, tak bych tu s ní nejradši zůstal, ale ono to nešlo.

H: "Ale já bohužel musim."

Vyběhl jsem z pokoje pryč. Zastavil jsem se na recepci a koukl na hodiny.

12:00

H: "Doprdele! Za hodinu to začíná! Jak to mám kurva stihnout!?"

?: "Mladý muži myslí, že těch sprostých slov by jste se mohl zdržet."

Naštvaně jsem se otočil a za recepčním pultíkem jsem spatřil obsluhu!
Naštvaně jsem doběhl ke stolu a pěstí do něj bouchl.

H: "Přestaňte mi rozkazovat! A můžete mi laskavě vysvětlit, kde jste těch několik dní sakra byl?!!"

Recepční jen hodil oči v sloup.

R: "Pane já jsem tady nonstop bez přestávek a neviděl jste mě proto, že mě lidi vidí jen když mě potřebujou nejvíc."

Koukal jsem se na něj trochu zmateně, ale on hned navázal.

R: "Takže, s čím vám můžu pomoct?"

Rozhlédl jsem se jestli nikdo na chodbě není a začal mu vyprávět co se stalo Janě, jak teď spolu sháníme předměty a že nemám čas.

R: "Vaší kamarádky je mi moc líto."

H: "Super, ale já potřebuju pomoc!"

R: "No něco by tu bylo."

H: "Ať je to cokoli, ale už mluv!

R: "Jak jsem pochopil tak vaše kamrádka nemůže hrát dalšíhu hru a vy potřebujete sehnat zbylé předměty, než....noo řekněme nastane její konec?"