Hra o život

Pád

Byla už skoro půlnoc, když jsme přišli na pokoj. Byla jsem strašně unavená, takže jsem se jen osprchovala a šla spát. Usnula jsem skoro hned. Honza ještě něco dělal v obýváků a pak si šel lehnout taky. 

                                                                                                       ...

Probudila mě rána do hlavy. Hrozně jsem se lekla a tak jsem spadla z postele. Zmateně jsem zvedla hlavu nad postel, abych zjistila, že po mě Honza hodil polštář a teď se mi směje. Ha ha moc vtipný.

H: "Aaa Zombie se konečně probudil."

J: "Drž zobák, dej mi aspoň 5 minut." a lehla jsem si zpět do postele. 

H: "Ne ne ne, žádnejch pět minut nebude, zapomeň. Vstávat! Venku je hezky, svítí slunko, jdeme ven."

J: "Jak ven?! Vždyť je brzo ráno!"

H: "Brzo ráno? Spíš už dvanáct hodin, i oběd jsi prospala."

To už je poledne. Hej tak to jsem musela být hodně unavená. 

J: "Jo jasný už vstávám, tak kša kšá."

 Honza tedy odešel z pokoje a já se ještě v polospánku dobelhala ke skříni. Vzala jsem si oblečení a převlékla se. Moje vlasy vypadaly, jakoby právě bouchla bomba. Šla jsem tedy do koupelny učesala si je. No hned vypadám líp.

J: "No takže kam chceš jít?"

H: "Jen se nech překvapit."

J: "Miluju překvapení, ale s pohledem jakým na mě koukáš, přemýšlím že se bez toho překvápka asi obejdu."

H: "Ale prosim tě, bude se ti to líbit."

J: "Jak to můžeš vědět? Hmmm!"

Na to mi nic neřekl a jen odešel do kuchyně. Nechápevě jsem se na něj koukla, pak to hodila za hlavu, sedla si na gauč a pustila si televizi.

Najednou mi něco zaklonilo hlavu a zavázalo oči.

J: "Honzo! Jestli seš to ty, tak to není vtipný!"

H: "Ptala ses jak to můžu vědět, no řekněme, že ti to dokážu."

Co že udělá?!

Malinko jsem zrudla a znervózněla, když mi probíhali nápady hlavou. Pak jsem jen ucítila jak mě zvedá a odchází z pokoje.

H: "Slib mi, že si to nerozvážeš."

J: "Jen když mi ty slíbíš, že nemáš v plánu nic divnýho."

H: "Ale ale, na co ty myslíš?"

J: "Hele uvědom si, že jsem starší!"

H: "A já jsem vyšší tak mlč."

J: "Ale!"

H: "Shh!"

Šli jsme tak chodbou, když naproti nám šel jeden z nových Honzovo kamarádů.

"Uuu kam pak jdete vy dva?"

J: "No to bych taky ráda věděla!"

H: "Ven."

Kámoš se podíval na mě pak na Honzu a zase na mě.

"Jen aby." 😏

H: "Kdybych neměl plný ruce jednu bych ti vlepil."

Ještě naposled se na nás podíval a pak odešel. Po chvíli jsem ucítila příjemný větřík. Došlo mi tedy, že už jsme venku. Trvalo to ještě zhruba deset minut, než jsme dorazili na místo. Honza mě pustil a já konečně stála na svých.