Hra o život

Plán

Už se blížila jedenáctná hodina dopolední a všichni jsme čekali na portnutí do hry.

Od rána jsme s spolu s Veronikou neprohodili ani jedno slovo a jen si dělali svoje věci v pokoji. Já ležela na posteli a čuměla do stropu, zatímco Veronika dělala při hrabání v ložnici hroznej bordel a rámus. Já už jsem o ní nějak přestala zajímat a hodila ji za hlavu, prostě jsem se smířila, že ji mám na starost. Kvůli tomu, že byl Honza pryč, jsem neměla chuť nic dělat. Bez něj to tu nebyla sranda. Vždycky věděl, jak nás zabavit na několik hodin, no a teď jsem na to holt sama. Není to tu prostě ono. Nejhorší bylo, že jsem měla kolikrát halucinace, že ho vidím nebo jsem si ho doplňovala místo někoho jiného. Když jsem šla dnes ráno do jídelny, dokonce jsem na někoho furt omylem volala, protože jsem si myslela, že je to Honza. Super trapas.

Každopádně, když jsem se vracela zpět na pokoj. Viděla jsem z mích dveří vycházet Veroniku. Ano sice máme teď propojené pokoje, takže můžeme používat dvoje dveře, ale tohle bylo divné a hlavně jiné. Jakoby šmejdila u mě v ložnici. Dělala jsem tedy, že ji nevidím a nechala ji odejít pryč. Rychle jsem vklouzla do pokoje a prohledala všechny místnosti. Vše bylo tam, kde mělo být. Nenašla jsem jedinou věc, která by nějak extra vyčuhovala nebo by neměla být tam kde je. Něco mi na ní a na tomhle všem vůbec nesedí.

Věděla jsem, že za nějakou chvíli začne hra, takže jsem odešla do pokoje se převléct. Vešla jsem tedy do ložnice a otevřela skříň. Sundavala jsem tričko z poličky, když moje oko zachytilo otevřený batoh. Vyndala hsem ho ven a pro lepším prozkoumání mi došlo, že se mi v něm hrabala Veronika.

J: "Takže tady jsi byla, ale co jsi tu sakra dělala?"

Batoh jsem vrátila a převlékla se. Celou dobu mi hlavou jelo jen to, proč tam byla a co v tom batohu chtěla. Abych si odpověděla na otázky, rozhodla jsem se jít k ní do pokoje. Prošla jsem obývákem a pak hned do ložnice, ale nic tam nebylo.

J: "Tak jasný, proč by to něco dávala sem, když je sem volný přístup. Určtije je to v obýváků, protože ten je za zdí, takže tam nemám jak vidět. Sherlock Holmes - jak prosté."

V tu chvíli co jsem sáhla na kliku se, ale otevřeli dveře a v nich Veronika.

V: "Co tam chceš?! Snad jsme si řekli, že si nebude líst do pokojů!"

J: "Jo a proto jsi sem přišla přes mojí půlku. Jinak proč je zamčeno?"

V: "Rozbil se zámek, proto jsem byla pryč."

Protiřečí si, lže a nechce mě pustit do obýváku. Něco tam na 100% má. Díky za potvrzení. Teď stačí počkat, než odejde a pak se tam nějak dostat.

J: "Jo aha promiň. Jen mě zajímalo, jak to u vás vypadá, ale máš pravdu měla jsem se tě zeptat."

V: "Ne v poho."

Super a jsem opět nevinná, to se hodí. Ještě jednou jsem se omluvila a pak odešla do kuchyně dělat, že dělám jídlo. Kdybych byla v mém pokoji došlo by jí, že něco chystám. Nakonec jsem počkala, než odešla, což trvalo dýl než jsem předpokládala, takže jsem z nudy dobrovolně udělala myčku. Zvuk zavírání dveří byl pro mě dobré znamení. Projistotu jsem prošla byt a dělala, že něco hledám, abych se ujistila, že tu nikde není. Vešla jsem tedy na chodbu a zkusila otevřít dveře od pokoje 9. Zamčeno.

Kruci

Ale pak jsem dostala nápad. Přece existuje balkon. Už jsem chtěla vylézt ze dveří, ale všimla jsem si Veroniky venku, takže jsem rychle nahodila zpátečku a počkala až bude dostatečně daleko. Když jsem ji už neviděla, vylezla jsem a seskočila ze zábradlí na zem. Jejich balkon byl moc daleko, takže byla nulová šance tak daleko doskočit, proto jsem vybrala variantu na zem a pak pěšky.

J: "No a teď se nějak dostat nahoru."

Nejsem moc vysoká, ale naštěstí jsme v přízemí. Vyskočila jsem tedy, chytila se za spodní část zábradlí a začala ručkovat až nahoru. Nakonec jsem se vyhoupla a dopadla na balkon.

J: "Ty kokos, kde se to v tobě bere Jano?"

V tuhle chvíli jsem se modlila, aby bylo odemčeno jinak by mi už kleplo. Někdo se nade mnou smiloval, protože odemčeno opravdu bylo. Vlítla jsem do pokoje a rychle za sebou zavřela. Nebudu lhát, ale bordel tam měli fakt pěknej. Překročila jsem tedy hromádky oblečení a dostala se do ložnice. Tam jsem ale našla něco co jsem nečekala, že najdu. Celá jedna stěna byla polepena různými obrázky a fotkami mě a Honzy. Všechny byli různě pospojovány červeným provázkem. Byla tam fotka batohu, nás jak jdeme několikrát k Luně nebo jak plujeme na voru. Také tam byli fotky mě v obvazech po incidentu. Ve zkratce řečeno - od mého skoro smrtelného úrazu, tam byl zdokumetovaný každý důležitý moment, až do teď. Uprostřed toho všeho byl obrázek knížky s otazníkem. Hned mi došlo o co jde.

J: "Chtěli dostat tu knihu co mi pomohla a stále ji chtějí. Celou tu dobu nás špehovali!"

Rychle jsem si vzala nějaký prázdný papír a tužku a začala překreslovat celý plán na zdi.

J: "Škoda že nemám mobil."

Při kreslení mi spadla tužka do po  otevřeného šuplíku. Sakra. Otevřela jsem ho tedy, abych našla tužku. Ležela hned vedle dvou složek, na jedné bylo jméno Steve a na té druhé Alex.

J: "Oni o nás mají i složky?!"

Rychle jsem dokreslila obrázek a strčila si ho do kapsy. Posadila jsem se na židli začala číst naše složky. Nejprve jsem vzala tu Honzovu. Opět v ní byli nahrazeny jeho fotky až na poslední stranu, tam se nacházeli informace. Jméno, pokoj, datum narození, vzhled, spolubydlící.

J: "Počkat! Kde vzali datum narození?"

Otevřela jsem tu moji a tam to bylo taky. Rok, den měsíc přesně kdy jsem se narodila.

J: "Ale, ale jak?"

Prohlížela jsem složky dál a narazila na položku - schopnost. Tohle pole zatím nebylo vyplněné.

J: "Jaká schopnost? Jsem snad nějakej mág či co?"

Až po chvíli mi došlo, že Honzova titulní strana je červeně škrtlá a na té mojí je v rohu malinkými písmeny: next target.

J: "A doprdele. Celou dobu měli v plánu se nás zbavit. Honzu mají teď už jen já a jak znám Veroniku pokusí se o to dneska."

Chtěla jsem číst dál, ale zrovna jsem slyšela odemykání hlavních dveří. Co nejtišeji a nejrychleji jsem vrátila složky do šuplíku a vybehla pryč. Věděla jsem, že přes balkon by mě načapala, tak jsem vyskočila z okna ložnice. Dokonce se mi ho i nějak povedlo zavřít. Přeběhla jsem k nám vyskočila na římsu a vešla do pokoje. Teď ze sebe jen shodit udýchanost a fakt, že mě chce zabít moje spolubydlící. Ha ha joo miluju to tady fakt. CO JSEM KOMU SAKRA UDĚLALA?!

Lehla jsem si na postel, vyndala papír z kapsy a začala si detailněji prohlížet plánek na moji smrt. Nečekala bych, že tohle někdy v životě uvidim nebo dokonce zažiju. Ne celém tomgle mi nehráli dvě věci. Zaprvé - proč vůbec s tímhle vším začali? Za druhé - očividně touží po té knize, ale proč?

V: "Hej prej za hodinu začíná hra!" vrazila mi Veronika do pokoje.

J: "WAAAAA!"

Hrozně jsem se lekla a spadla z postele na zem. Neříkali jsme náhodou nelézt do cizích ložnic hm?!

V: "Ehm. Seš v poho?"

J: "A jo jo, he he, jen jsem tě nečekala a vůbec ne, když jsi mi sem takhle vtrhla, takže jsem se tě jen lekla."

V: "Jo aha, co to tam vůbec máš?"

J: "Myslíš tohle?" ukázala jsem ji kus papíru, ale tak, aby nešlo vidim z jejího pohledu co tam je "ale to je jen obrázek co dělal Honza, tak koukám."

V: "Ok, tak já jdu."

Já ji jednoho dne fakt zabiju. Přísahám na svoje jméno. No každopádně tohle bylo hodně o fous, takže ten papír musim někam shovat. Ale kam? Rozhlédla jsem se po místnosti a do oka mi padla postel. Zvedla jsem matraci a složený kousek papíru jsem zastrčila mezi dvě šprušle. Matraci jsem vrátila zpět na svoje místo a už se jen modlila, aby na to nepřišla, jinak by byl průser a se mnou amen.