Hra o život

UNO

H: "No nekecej! Vyhrát musíme tak jako tak."

J: "Já vím, já vím jen mám takovej pocit, že je tím můžeme zachránit."

H: "No tak pocit ti je prd platnej."

...

Byla už skoro půlnoc a já se pořád převalovala v posteli a nemohla usnout.
Venku byla silná bouřka a co chvíli se nebem rozletěl blesk. Divila jsem se, že nemůžu spát, protože usínat za zvuků deště je mega fajn.
Nakonec jsem to vzdala a rozhodla se jít do kuchyně pro sklenku vody. V celém pokoji byla tma jen část obýváku byla osvícena měsícem. Těsně před tím, než jsem vešla do kuchyně, jsem si koutkem oka všimla, siluety osoby, právě v místě obýváku, kde bylo malinko světla.

J: "Já tě vidim Honzo. Jestli ses mě pokoušel vystrašit, tak se ti to nepovedlo."

Honzu jsem nějak neřešila. Dělámi to často, takže mě to ani nepřekvapuje a trochu jsem to čekala.
Z poličky jsem si sundala skleničku a nalila si vodu z kohoutku. Chvíli jsem přemýšlela, jestli sklenku nechat na lince, ale nakonec jsem si ji vzala s sebou do pokoje abyvh nemisela chodit tam a zpátky.
Honza stál pořád v obýváku. Už jsem ho neviděla, takže musel zalést do tmy, ale cítila jsem, že tam je a kouká se přímo na mě.

J: "Jak dlouho tam máš v plánu stát?"

Žádné odpovědi se mi ale nedostalo.

J: "Hele už to fakt není vtipný, ani strašidelný, jestli chceš někoho strašit zkus to o pokoj vedle."

V tu chvíli uhodil blesk do země kousek od našeho pokoje. Byla to obrovská rána, že jsem z toho leknutím nadskočila. Blesk na chvíli rozzářil místnost a mě se tak naskytl pohled na Honzu.
Tady jsem se ale šeredně pletla.
Přímo přede mnou stál sám Herobrine a až na teď už jasně bíle svítící oči vypadal do puntíku přesně jako Honza.

J: "CO TADY CHCEŠ?!"

Zase žádná odpověď. V tu chvíli jsem nevěděla co dělat. Hrozně jsem se bála a panikařila.
Můj put sebezáchovy nejspíš zareagoval. Ruka ve které jsem držela sklenku s vodou se rozmáchla a hodila ji směrem k Herobrinovi. Ten ale jakoby nic sklenku chytil a hodil ji za sebe, tam narazila na zeď a roztříštila se na několik kousků.
Rychle jsem se otočila a běžela do pokoje.

J: "HONZO VSTÁVEJ DOPRDELE! POTŘEBUJU POMOC!"

Rychle jsem za sebou zabouchla dveře a zamkla. Koukla jsem se na Honzu. Furt spal.

J: "DOPRDELE VSTÁVEJ!"

Doběhla jsem k jeho posteli a začala do něj strkat.

H: "Co je?! Nevidíš že spim?!"

J: "JO VIDIM, ALE MÁME V OBÝVÁKU HEROBRINA, TAKŽE VSTÁVEJ!"

H: "Co že máme?"

J: "Neřeš! Prostě vylez z postele a pomoc mi posunout tu skříň před dveře!"

H: "Prosim tě klid. To se ti nejspíš zdálo. Je půlnoc. Jdi spát."

Už jsem na něj chtěla začít řvát, že si nevymejšlim a že by mi měl jít pomoc. To jsem ale nestihla.
Najednou jsem uslyšela odemykání zámku.
S Honzou jsme si prohodili pohledy. Tlukot srdce se zrychlil a v pokoji nastalo hrobové ticho.
Klíč vypasl ze zámku a dveře za rozrazili.
Ve dveřích se objevili dvě zářivě bílá světla, jeho oči.
Zase udeřil blesk. Tentokrát silněji. Pokoj se na vteřinu rozsvítil a to umožnilo Honzovi zjistit, že máme v pokoji opravdu Herobrina.