Hra o život

Láva

Zbývaly necelé čtyři hodiny do další hry.
Mě už pomalu přestávalo bolet tělo a Honza se konečně uklidnil. Stále jsme seděli na balkóně a dopíjeli, teď už třetí čaj.

J: "Začínám mít docela hlad."

H: "To já taky a vzhledem k tomu, že ty neumíš vařit a já jsem línej, tak bychom si mohli dojít do jídelny."

J: "Jeden z tvých mála dobrých nápadů."

Pomalu jsme se tedy začali zvedat z křesel a chystat se na snídani. Já jsem vzala prázdné hrnky a odnesla je do kuchyně. Deku, se kterou jsem byla celou dobu přikrytá, jsem složila a hodila ji na gauč. Když jsem se na sebe koukla, došlo mi, že jsem pořád ještě v pyžamu. Odešla jsem se tedy převléct do pokoje.
Otevřela jsem dveře a naskytl se mi...no řekněme velmi zajímavý pohled. Přímo přede mnou stál Honza zády ke mně a převlíkal se.
Stála jsem v těch dveří jak tvrdý y, a rychle rudla, až ze mě byla rajčatová zahrádka. Rychle jsem si, ale uvědomila co dělám a na co koukám a během vteřiny jsem se otočila a zabouchla za sebou dveře, čehož si samozřejmě všiml Honza.

Co. To. Bylo?! Jano můžeš mi sakra vysvětlit co děláš?! S tebou fláká puberta co? Říkala jsem si pro sebe zatím co jsem chodila po obýváků a máchala rukama.

Najednou jsem slyšela jak se otevírají dveře a viděla z nich vycházet Honzu. Hned jsem se snažila chovat normálně.

H: "Co to bylo za ránu-? Počkat. Ty jsi mě viděla že?" řekl trochu s panikou v hlase, ale zároveň se na mě koukal jednoduše takhle: 😏

J: "Já? Nee! Proč bych to dělala?"

H: "Co já vim, třeba omyl?"

J: "Neee to se ti zdá to byl určitě průvan."

H: "Jo taaak průvan, akorát měl jméno  průvan Jana."

J: "Ne ne to se ti jen zdála." v téhle chvíli jsem malinko panikařila. "Jo tak já se jdu převlíct hehe ehm zatím čus."

H: "Čus? To je docela nefér, že ty můžes, ale já ne."

J: "ZAPOMEŇ!" otočila jsem se prudce zpátky na něj zase celá komplet rudá a se zdvyhlým ukazováčkem.

Tomu se jen Honza zasmál: "Prosím tě jen si z tebe dělám prdel, bych nikdy neudělal."

J: "No já si myslim."

V klidu jsem se tedy převlékla, teda nebudu lhát, bxla jsem trochu paranoidní a tak jsem radši celou dobu sledovala dveře.

H: "Takže co si dáme?"

J: "Něco dobrýho."

H: "Tak to je plán."

Vzala jsem klíče jak naše tak od vedlejšího pokoje ze stolku na balkóně, zamkla dveře a oboje klíče jsem si hodila do kapsy. Ještě jsme ani nevyšli a už jsme slyšeli z pokoje osm:

F: "JAK JÁ TY DVA NENÁVIDIM!"

Tomu jsme se oba zasmáli, když nám došlo, že si až teď všimli, že jsme je tam zamkli. Taky jsem uslyšela jak se jden z nich pokouší odemknout dveře sponkou.

J: "Čekej mám nápad." pošeptala jsem Honzovi a ukázala mu ať je zticha.

Pomalu a potichu jsem se doplížila k jejich dveřím. Vyndala jsem klíč s číslem osm a pomalu ho zandala do zámku. Honza se na mě nechápevě podíval. Pomalu jsem k němu došla.

J: "Když tam nechám ten klíč, nemá šanci si otevřít dveře sponkou zevnitř."

Nad tím jsme se zase oba zasmáli a s tím odešli do jídelny.